Logo TSP Terénní sociální práce www.tspweb.cz
Hlavní stránka - Úvod, Aktuality Více o TSP - Kauzy, Teorie, Články, ... Dokumenty - Zákony, Vyhlášky, Finance, ... Odkazy Kontakty Vstup pro registrované
Hlavní stránka » Dokumenty » Zákony, usnesení, vyhlášky » Usnesení vlády č. 599 ze dne 14. června 2000

Vyhledávání:


Usnesení vlády č. 599 ze dne 14. června 2000

1.1.2003
vložil Marek Veselý


  Usnesení 599/2000 - dokument ke stažení (584 kb)

Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti.

Dokument obsahuje následující části:

I. Návrh usnesení vlády
III. Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti
IV. Zpráva zmocněnce vlády pro lidská práva o současné situaci romských komunit.

Předkládací zpráva

Vláda vyčlenila usnesením ze dne 13. listopadu 1999 č. 1179 k novému návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2000, ve výdajích kapitoly Všeobecná pokladní správa, položku Podpora projektů “Integrace romské komunity”. Návrh schválila Poslanecká sněmovna dne 3. března 2000. Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity (dále jen “Komise”) rozhodla dne 23. března 2000, že v souladu s čl. 3 písm. c) svého Statutu (schválen usnesením vlády ze dne 18. listopadu 1998 č. 756) navrhne vládě rozčlenění uvedené položky do těchto programů:

8 000 tisíc Kč program socio-integračního soužití
4 000 tisíc Kč program sociálně-výchovný pro romské děti a mládež
1 500 tisíc Kč program zaměřený na průzkum forem soužití romské menšiny s většinovou společností
2 800 tisíc Kč program podpory terénních sociálních pracovníků
2 925 tisíc Kč program podpory romských žáků
499 tisíc Kč na úpravu hrobů pro oběti tábora v Letech u Písku
1 776 tisíc Kč ponechat jako finanční rezervu, z níž bude uvolněno 250 tisíc Kč na světový romský festival Khamoro 2000

Komise při svém rozhodování vzala v úvahu potřeby finančního pokrytí aktivit okresního formátu, které obvykle neobstojí ve výběrových řízeních velkých nadačních fondů (program socio-integračního soužití) a ústředních orgánů státní správy. Stejné hledisko Komise zaujala při vypracování zásad programu podpory romských žáků a dalších programů.

Rozhodnutí Komise ze dne 23. března 2000 předcházelo její zasedání dne 6. března 2000, na němž pověřila svého výkonného místopředsedu Romana Krištofa sestavením odborné skupiny ze zástupců Ministerstva vnitra a Ministerstva financí, aby vypracovala “zásady pro použití účelových finančních prostředků na “integraci romské komunity v roce 2000”, s tím, že zásady “programu podpory romských žáků” budou vypracovány zvlášť, ve spolupráci s náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petrem Roupcem. Tato pracovní skupina předložila dne 23. března 2000 na zasedání Komise vypracované návrhy zásad, které Komise schválila a jež jsou uvedeny v příloze (včetně metodiky resortu školství) tohoto materiálu.

Vzhledem k aktivní účasti odborných pracovníků z uvedených ministerstev požádal předseda Komise jako předkladatel materiálu místopředsedu vlády a předsedu Legislativní rady vlády o upuštění od připomínkového řízení; žádosti bylo vyhověno.

Místopředseda vlády
a předseda Legislativní rady vlády
Čj. : 3533/00 - LRV
V Praze dne 24. května 2000
Pro schůzi vlády České republiky
Věc : Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající
jejich integraci do společnosti
Důvod předložení :
Materiál je předkládán na základě
usnesení vlády ze dne 7. dubna 1999
č. 279, o Koncepci politiky vlády vůči
příslušníkům romské komunity, napomáhající
jejich integraci do společnosti,
a na základě rozhodnutí vlády z 2.
února 2000 o vrácení k dopracování
podle připomínek vlády
Obsah:
I. Návrh usnesení vlády
II. Předkládací zpráva*)
III. Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům
romské komunity, napomáhající
jejich integraci do
společnosti
IV. Zpráva zmocněnce vlády pro lidská
práva o současné situaci
romských komunit
V. Vyhodnocení připomínkového řízení
*)
Předkládá : JUDr. Pavel RYCHETSKÝ
místopředseda vlády a
předseda Legislativní rady vlády
Zpracoval
a spolupředkládá: Petr UHL
zmocněnec vlády pro lidská práva a
předseda Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity
*) Poznámka: Části II. a V. tohoto materiálu nejsou rozesílány
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 14. června 2000 č. 599
ke Koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity,
napomáhající jejich integraci do společnosti
V l á d a
I. s c h v a l u j e Koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity,
napomáhající jejich integraci do společnosti, obsaženou v části III předloženého materiálu
a upravenou podle připomínek vlády (dále jen „Koncepce“);
II. b e r e n a v ě d o m í Zprávu zmocněnce vlády pro lidská práva o současné
situaci romských komunit, obsaženou v části IV předloženého materiálu;
III. u k l á d á 1. místopředsedovi vlády a ministru práce a sociálních věcí, místopředsedovi
vlády a ministru zahraničních věcí, ministrům vnitra, spravedlnosti, školství,
mládeže a tělovýchovy, pro místní rozvoj, kultury a obrany, zmocněnci vlády pro lidská
práva a předsedovi Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity a přednostům
okresních úřadů realizovat úkoly uvedené v příloze tohoto usnesení.
Provedou:
l. místopředseda vlády a
ministr práce a sociálních věcí,
místopředseda vlády a
ministr zahraničních věcí,
ministři vnitra, spravedlnosti,
školství, mládeže a tělovýchovy,
pro místní rozvoj, kultury, obrany
zmocněnec vlády pro lidská práva a
předseda Meziresortní komise
pro záležitosti romské komunity,
přednostové okresních úřadů
Předseda vlády
Ing. Miloš Z ema n , v. r.
V L Á D A ČE SKÉ R E P U B L IKY
P ř í l o h a
k usnesení vlády
ze dne 14. června 2000 č. 599
Úko ly
k provedení Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající
jejich integraci do společnosti
1. ministr spravedlnosti
a) v součinnosti s ministrem vnitra a zmocněncem vlády pro lidská práva, vypracovat a vládě
předložit analýzu právního stavu trestněprávní a přestupkové ochrany fyzických a právnických
osob před rasisticky motivovanými útoky, včetně projevů rasové diskriminace všech
forem,
Termín: 31. 12. 2001
b) ve spolupráci se zmocněncem vlády pro lidská práva připravit interaktivní semináře pro vybrané
soudce a státní zástupce s tématikou postihu rasisticky motivovaných trestných činů,
včetně možností využití alternativních trestů ve spolupráci s probačními úředníky,
Termín: 31. 8. 2000
c) ministři spravedlnosti a vnitra v součinnosti se zmocněncem vlády pro lidská práva a ve
spolupráci s 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí vypracovat a vládě
předložit analýzu trestního práva a přestupkového práva, včetně metodických pokynů, a
analýzu postupů při zajišťování odstranění rasové diskriminace a zajišťování integrace Romů
a dalších menšin a etnických skupin do společnosti, včetně pravomocí jednotlivých institucí
a vyhodnocení účinnosti práce těchto institucí.
Termín: 31. 12. 2001
2. ministr vnitra
a) ve spolupráci s 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí vypracovat a
vládě předložit zprávu o dosavadních výsledcích působení romských poradců na okresních
úřadech i z hlediska jejich případného posílení, včetně návrhu jejich metodického řízení a
systému dalšího profesního růstu,
Termín 30. 9. 2000
b) informovat vládu o vyhodnocení trestních věcí, v nichž byl veden útok na národ, národnost
nebo rasu či pro příslušnost k nim anebo hlásáním národnostní nebo rasové zášti od 1. ledna
1996, včetně informace o vyhodnocení všech věcí, kdy obětí či pachatelem takového útoku
měl být podle zjištěných skutečností Rom, pokud tento etnický údaj byl sledován,
Termín 31. 10. 2000
c) ve spolupráci s 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí zpracovat návrh
na zřízení funkce koordinátora romských poradců při vyšších územně samosprávních
celcích,
Termín 31. 12. 2000
d) průběžně zařazovat výzkum romské problematiky mezi významné výzkumy resortu.
3. 1. místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí
a) ve spolupráci s ministrem vnitra a se zmocněncem vlády pro lidská práva zpracovat systém
metodického vedení romských poradců okresních úřadů a asistentů při okresních úřadech,
včetně koncepce jejich vzdělávání v oblasti veřejné správy a sociální práce,
Termín: 30. 9. 2000
b) průběžně nadále zařazovat výzkum romské problematiky mezi významné výzkumné úkoly
resortů; o jednotlivých výzkumech informovat Meziresortní komisi pro záležitosti romské
komunity,
c) průběžně postupně upřesňovat, vymezovat a zveřejňovat pojem osob obtížně umístitelných
na trhu práce - se zřetelem na příslušníky romské komunity - ve smyslu usnesení vlády ze
dne 23. června 1999 č. 640, o opatřeních na podporu zaměstnanosti osob obtížně umístitelných
na trhu práce (se zřetelem na příslušníky romské komunity), tak, aby definice této skupiny
byla obecně známá,
d) ve spolupráci s Asociací občanských poraden posoudit, zda by součástí budoucí akreditace
občanských poraden neměla být i schopnost účinně komunikovat s klienty, kteří jsou příslušníky
minorit, zvláště romské, a navrhnout vhodný způsob zajištění této potřeby i
s využitím romských asistentů,
Termín: 31. 8. 2000
e) průběžně informovat zmocněnce vlády pro lidská práva o zřizování a situaci „domů na půl
cesty“ jako sociální služby určené mladým lidem propuštěným ze školských zařízení po dosažení
zletilosti,
f) ve spolupráci s ministrem pro místní rozvoj a s ministrem vnitra vydat pro obce metodický
postup řešení problémů spojených s bydlením občanů, kteří nedodržují závazky vyplývající
z nájemního vztahu; řešení volit tak, aby nedocházelo k prohlubování sociálního vyloučení
těchto občanů, respektive k vytváření jejich nežádoucí koncentrace,
Termín: 31. 10. 2000
g) předložit vládě informaci o možnostech zajištění poskytování obědů, případně svačin dětem
ze znevýhodňujícího sociokulturního prostředí v přípravných ročnících nebo i v prvních
ročnících základních škol, zdarma nebo s výraznou slevou, diferencovanou podle sociální
situace rodiny.
Termín: 30. 9. 2000
4. ministr pro místní rozvoj
a) průběžně ve spolupráci s 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí zpracovat
v souladu s Koncepcí bytové politiky s využitím zahraničních zkušeností Koncepci
podpory levného bydlení pro rodiny ze znevýhodňujícího sociokulturního prostředí,
b) zajistit vyhodnocení celookresních šetření bydlení sociálně slabých Romů, ve kterém přednostové
okresních úřadů označí místa vysoké koncentrace Romů se sociálními, bytovými a
dalšími problémy,včetně popisu vzniku těchto koncentrací, a to na základě metodiky zpracované
zmocněncem vlády pro lidská práva a ministry vnitra, pro místní rozvoj a 1. místopředsedou
vlády a ministrem práce a sociálních věcí,
Termín 31. 12. 2000
c) průběžně podporovat v rámci Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury
projekty bydlení pro Romy; v případě řešení potřeb bydlení romských rodin doporučit
při výběrovém řízení jako jednu z podmínek, že firma zaměstná před zahájením výstavby
romské nezaměstnané, a to přednostně budoucí uživatele bytů,
d) průběžně spolupracovat s 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí a s
Meziresortní komisí pro záležitosti romské komunity při metodickém vedení romských poradců
za účelem napomoci minimalizovat dopady znevýhodňujícího sociokulturního prostředí
v otázkách bydlení,
e) průběžně zařazovat výzkum romské problematiky mezi významné výzkumy resortu.
5. ministr školství, mládeže a tělovýchovy
a) průběžně ve spolupráci se zmocněncem vlády pro lidská práva zajišťovat při transformaci
školství vzájemnou prostupnost zvláštních a základních škol,
b) průběžně zřizovat pro mateřské školy v oblastech vyšší koncentrace Romů místa romského
koordinátora (asistenta), který bude provádět nábor a zajišťovat docházku dětí do těchto
škol,
c) vytvořit předpoklady pro zřízení odborného pracoviště pro multikulturní výchovu (ústav,
katedru, oddělení některého ústavu),
Termín: 31. 12. 2000
d) ve spolupráci s místopředsedou vlády a ministrem práce a sociálních věcí posoudit programy
tzv. „otevřených škol“, programy s účastí rodičů na práci školy, společné programy škol
pro rodiče a děti, včetně zapojení předškolních dětí, které se zkušebně realizují v některých
školách v České republice a srovnání těchto programů s obdobnými programy realizovanými
v zahraničí,
Termín: 31. 10. 2000
e) průběžně zařazovat výzkum romské problematiky mezi významné výzkumy resortu, zajišťovat
systematický výzkum soužití etnik,
f) jako součást úkolu uloženého v bodě II/3 usnesením vlády ze dne 7. dubna 1999 č. 279, o
koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci
do společnosti, zajistit vydání metodického pokynu pro ředitele středních pedagogických
škol, pedagogických center zřizovaných ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a
dalších vzdělávacích zařízení zřizovaných školskými úřady a vydání metodických publikací
pro učitelky mateřských škol a vychovatele s cílem podpory vzdělávání v učitelských stu-
dijních oborech a dalšího vzdělávání učitelek mateřských škol a vychovatelů, a to se zaměřením
na multikulturní výchovu a práci učitelek mateřských škol a vychovatelů s dětmi z etnických
skupin,
Termín: 31. 12. 2000
6. místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí
průběžně pro potřeby dalšího rozpracovávání koncepce zajišťovat zahraniční zkušenosti ze
zemí, kde obdobné problémy úspěšně řeší.
7. ministr obrany
při provádění náboru do Armády České republiky věnovat zvýšenou pozornost náboru mladých
romských mužů a žen.
8. ministr kultury
průběžně informovat vládu o postupech v souvislosti s plněním úkolu podle bodu II/4 usnesení
vlády ze dne 7. dubna 1999 č. 279, o koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské
komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti, a které dále činí k podpoře a popularizaci
romské kultury.
Termín: průběžně
9. zmocněnec vlády pro lidská práva
a) v součinnosti s členy vlády předložit návrh věcného záměru právní úpravy vyrovnávacích
postupů, směřujících k odstranění znevýhodnění romské menšiny, jež vzniklo odlišným
historickým vývojem,
Termín: 31. 3. 2001
b) předložit vládě návrh opatření vlády, vedoucí k uspořádání celospolečenské a parlamentní
debaty o dosažení nápravy vztahů mezi většinou a romskou menšinou,
Termín: 30. 9. 2000
c) ustavit pracovní skupinu složenou ze zástupců zainteresovaných složek společnosti včetně
zástupců obcí, a ve spolupráci s Meziresortní komisí pro záležitosti romské komunity navrhnout
změny a doplňky Koncepce tak, aby řešila současnou situaci koexistence obou komunit
ve smyslu předpokládaného vývoje směřujícího k evropské integraci,
Termín: 31. 12. 2000
d) průběžně evidovat výzkumné úkoly resortů, i ostatních institucí v oblasti romské problematiky,
včetně jejich anotací tak, aby nedocházelo k duplicitě zadávaných úkolů, ale naopak k
využívání a přehledu již získaných výsledků,
e) zpracovat s ministry vnitra, pro místní rozvoj a 1. místopředsedou vlády a ministrem práce a
sociálních věcí metodiku pro realizaci bodu 4/b a 10/b této přílohy.
Termín: 31. 8. 2000
10. přednostové okresních úřadů
a) vytvořit v okrese poradní sbor pro integraci romské menšiny a dalších etnických skupin,
Termín: 30. 9. 2000
b) zajistit na základě metodiky zpracované podle bodu 9/e této přílohy celookresní šetření
podmínek bydlení sociálně slabých Romů, ve kterém budou označena místa vysoké koncentrace
Romů se sociálními, bytovými a dalšími problémy, včetně popisu vzniku těchto
koncentrací, a výsledky šetření zaslat Ministerstvu pro místní rozvoj k vyhodnocení.
Termín: 31. 10. 2000
Konečná verze, schválená vládou 14. června 2000
III.
Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající
jejich integraci do společnosti
1. Základní východiska
1.1. Integraci Romů jako etnické menšiny do české společnosti považuje vláda za naléhavou.
Uvědomuje si přitom, že většina českých občanů je schopna a ochotna Romy
přijmout mezi sebe, pokud se většině přizpůsobí a splynou s ní. (Na nucené asimilaci
byla založena státní politika na území dnešní ČR vůči Romům po dlouhá staletí až do
roku 1989.) Soudíme, že na takové začlenění do české společnosti má každý Rom právo.
Každý Rom se vlastně rozhoduje po celý život, jak velká bude míra jeho vlastní asimilace.
Tato volba musí však být svobodná. Každý má právo rozhodovat o své národnosti,
ovšem všechny způsoby nátlaku, i nepřímé, směřující k odnárodňování, ke ztrátě
vlastní kultury a jazyka, jsou ústavní Listinou základních práv a svobod zakázány.
1.2. Asimilace může být řešením pro jednotlivce, politováníhodné by bylo, kdyby se stala
řešením pro všechny Romy. Odnárodnění Romů, jejich kulturní a jazykové počeštění, by
bylo kulturní ztrátou celé české společnosti.
1.3. Integrace menšiny, hodná toho slova, není asimilací. Do multikulturní společnosti se
lze plnohodnotně integrovat při zachování své kultury, svých tradic, své historie a svého
jazyka. Integrovat se do společnosti může emancipovaná menšina.
1.4. Vláda podporuje emancipaci Romů, k níž se mnozí Romové v naší zemi již rozhodli.
Proto je jejím základním postojem při její politice vůči romské komunitě respekt
k romství, jeho tradicím a kultuře. I když nelze popřít, že i asimilační cesta může vést
k plnohodnotnému občanství, historická zkušenost učí, že o co více se budou Romové
cítit Romy, o to více budou svobodnějšími a odpovědnějšími občany. Vláda uznává, že
Romové jsou jednou z menšin České republiky a přiznává jim všechna práva s jejich
individuálním i skupinovým výkonem, kterým se podle hlavy III. Listiny základních práv a
svobod těší tyto menšiny České republiky.
1.5. Vládní politika usiluje o aktivní účast všech občanů na správě veřejných záležitostí a
vzájemnou součinnost při dosahování společensky obecně přijímaných cílů. Dílčím cílem
vládní politiky vůči příslušníkům romských komunit je relativně bezkonfliktní soužití
všech občanů republiky, tedy i romské komunity a ostatních komunit. Prostředkem
k dosažení tohoto cíle je nabídka možností integrace romských komunit do většinové
společnosti. Integrací je zde myšleno plnohodnotné začlenění romské menšiny do společnosti
při zachování většiny kulturních specifik a odlišností, které Romy charakterizují
a které si přejí zachovávat, pokud tyto odlišnosti nejsou v rozporu se zákony České republiky.
1.6. Ve snaze dosáhnout bezproblémového soužití přijímá vláda takovou koncepci politiky,
jejíž důsledná aplikace povede k nápravě pochybení a křivd způsobených staletími
diskriminace i chybnou politikou vlád minulých. Současně je vláda odhodlána čerpat ze
všech pozitivních zkušeností, které byly v minulosti získány, a využít je při naplňování
vládního programu.
1.7. Hlavním cílem koncepce je dosažení bezkonfliktního soužití romských komunit
s ostatní společností. K jeho dosažení je nutno dosáhnout těchto dílčích cílů v průběhu
příštích dvaceti let:
a) zajištění bezpečnosti Romů a romských komunit (viz kap. 8.);
b) odstranění vnějších překážek, které brání začlenění romských komunit do společnosti,
tedy především odstranění všech forem diskriminace jednotlivců i celých
skupin vymezených rasou, barvou pleti, národností, jazykem, příslušností
k národu či etnické skupině (viz kap. 2.);
c) pomoc při odstraňování vnitřních překážek, které brání začlenění romských komunit
do společnosti, tedy především odstranění handicapu ve vzdělání a kvalifikaci
(viz kap. 6. a 7.);
d) sociální povznesení romské komunity, tedy především snížení nezaměstnanosti,
zlepšení bytové situace a zdravotní situace (viz kap. 3. a 4.);
e) emancipace Romů a podíl na rozhodování o věcech, týkajících se romských komunit,
podporou integrace a vzniku romské demokratické reprezentace. (viz kap.
1.);
f) zajištění rozvoje romské kultury a romského jazyka (viz kap. 5.);
g) vytvoření tolerantního prostředí bez předsudků, v němž příslušnost ke skupině
vymezené rasou, barvou pleti, národností, jazykem či příslušností k národu není
důvodem k odlišnému posuzování jednotlivce (viz kap. 9.,10.,11.).
1.8. Těchto cílů je možno dosáhnout postupným plněním jednotlivých trendů, uvedených
v této koncepci. Při naplňování těchto trendů se jistě objeví nové skutečnosti a koncepci
bude nutno modifikovat, cíle však zůstanou stejné.
1.9. Vláda bude podporovat emancipační úsilí Romů jako svébytné etnické evropské
skupiny s autonomní kulturou. Respektuje i názor, že romská menšina v České republice
je součástí evropského romského národa. Vláda svými opatřeními bude sledovat,
aby emancipačnímu úsilí Romů nebyly ve společnosti kladeny překážky, a naopak, aby
toto úsilí bylo podporováno ve stejné míře jako obdobné úsilí jiných emancipujících se
skupin. Rovněž neodmítne podporu těm Romům, kteří se sami chtějí dobrovolně asimilovat.
1.10. Vláda by přivítala vznik demokratické reprezentace romské menšiny (menšinová
rada), jak ji předpokládá návrh věcného záměru zákona o právech národnostních menšin
(dále jen menšinový zákon). To umožní předání podílu na rozhodování o financování
romské menšinové kultury na tuto reprezentaci. I když je možné, aby taková demokratická
reprezentace Romů vznikla z jejich vlastní iniciativy, je vzhledem k nezralosti občanské
společnosti v České republice a ke stavu integrace romské menšiny málo pravděpodobné,
že by se takové zastoupení ustavilo v nejbližší době. Proto je možno spatřovat
v připravovaném menšinovém zákonu nástroj, který Romům pomůže takovou demokratickou
reprezentaci utvořit.
2. Rasová diskriminace
K odstranění diskriminace Romů je třeba provést analýzu právního řádu z toho hlediska,
zda v právních předpisech jsou různé formy diskriminačního jednání dostatečně vymezeny
a zakázány, zda jsou za ně stanoveny správní a případně trestní sankce a
zda je určeno, které instituce mají na dodržování zákonů dohlížet a jakou formou budou
sankce ukládat. Najít úseky života, v nichž jsou Romové a další osoby z etnických důvodů
diskriminovány, aniž je porušován dosud platný zákon, a kde je tedy nutná úprava
zákonů, bude úkolem resortních ministrů ve spolupráci se zmocněncem vlády pro lidská
práva - předsedou Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity (dále jen „Komise“),
a to poté, kdy ministři spravedlnosti a vnitra v součinnosti se zmocněncem vlády
vládě předloží analýzu právního stavu, vztahujícího se k diskriminaci a integraci. Příprava
legislativních změn bude pak na příslušných resortních ministrech. Bude-li vytvořen
speciální úřad pro otázky národností (dále jen „Úřad“), bude možno zvážit, zda by mu
neměla být svěřena sankční činnost (správní řízení) za rasovou diskriminaci správního,
přestupkového (netrestního) typu. Zákonná úprava tohoto Úřadu by mohla být součástí
tzv. menšinového zákona.
3. Instituce
3.1. Romští poradci
3.1.1.Romští poradci ustavení na okresních úřadech, zřízení podle usnesení vlády ze
dne 29. října 1997 č. 686, ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice a
k současné situaci v romské komunitě, nemají vzhledem k předpokládanému zániku
okresních úřadů jistou budoucnost. Řešení situace má tři časové etapy – první je současná,
druhá po zavedení krajského zřízení od ledna 2001, třetí je po 1. lednu 2002, kdy
mají být okresní úřady zrušeny.
3.1.2. Není vhodné, aby romský poradce vykonával pouze sociální práci: rozměr jeho
činnosti by měl být mnohem širší. Jeho hlavní náplní má být zpracování koncepce rozvoje
integrace Romů v okrese na základě rozboru potřeb Romů. Má podněcovat zřizování
institucí a institutů, které v okrese chybí, má podporovat emancipační, integrační a
případně i asimilační snahy Romů. Je nezbytné, aby romský poradce byl pracovně zařazen
přímo do kanceláře přednosty.
3.1.3. Jeden pracovník nemůže při větším počtu Romů v okrese tuto práci dobře zvládnout.
Proto bude nutno v některých okresech přibrat romské asistenty. Jejich počet by
měl být stanoven podle kvalifikovaného odhadu počtu Romů v okrese, na každých 1500
Romů jeden asistent. (Takový odhad je možno provést již nyní.) Funkce asistenta by
mohla být zavedena i v okresech, kde je menší počet Romů, ale jsou zde rizikové lokality.
Romský poradce by měl být koordinátorem romských asistentů. Náplní práce asistentů
má být přímá komunitní sociální práce, sběr informací a osvětová činnost mezi
majoritou i minoritou v dané lokalitě.
3.1.4. Poradci se na kancelář Komise často obracejí s tím, že jim chybí koordinace jejich
práce a hlavně dozor, podávající doporučení, jak jejich činnost zefektivnit a zkvalitnit.
Vítáme proto záměr zřízení funkce koordinátora romských poradců na Ministerstvu práce
a sociálních věcí, který bude mít na starost jejich vzdělávání, vzájemná setkávání a
výměnu zkušeností a bude se podílet na vydávání bulletinu, pravidelně informujícího
romské poradce. Funkcí koordinátora v kraji by mohl být pověřen romský poradce přednosty
okresního úřadu ve městě, které se stane krajským městem a po zrušení okresních
úřadů poradce krajského hejtmana. Kromě koordinátora v celostátním a krajském
měřítku je nezbytné zajistit i dozor romských poradců a asistentů. Ten by romským poradcům
a asistentům poskytoval zpětnou vazbu, podporu a metodickou pomoc.
3.1.5. Druhou etapou bude adaptace na krajské zřízení, působící ve skutečných strukturách
pravděpodobně od 1. ledna 2001. Funkce romských poradců přednostů okresních
úřadů by měla být zachována. Navíc, po vzniku krajských samosprávných orgánů, by v
krajích měl působit pracovník pro etnické menšiny, včetně menšiny romské. Tito pracovníci
by vytvářeli koncepci pro řešení situace v kraji. Kromě toho se navrhuje vytvořit
pracovní místa na věcně příslušných ministerstvech pro problematiku soužití s Romy.
Příslušný pracovník by měl za úkol informovat romské poradce o činnosti svého ministerstva
vzhledem k Romům, a naopak informovat ministra či jeho náměstka o situaci
v romské menšině. Zavedením funkce koordinátorů a dozoru a doplněním o krajskou
koordinaci bude dokončena síť romských poradců v celé republice. Na její koordinaci by
se podílela i Komise spolu s ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem vnitra.
3.1.6. Třetí etapou je konečný stav po předpokládaném zániku okresních úřadů k
1.lednu 2002 a případném přijetí menšinového zákona a zákona o Úřadu (viz 2.). Úkoly
romských poradců a asistentů okresních úřadů by nepochybně převzal Úřad a jeho
okresní (krajské) úřadovny (pobočky), a to spolu s pracovníky – dosavadními romskými
poradci. Zachována by však měla být práce romských poradců přímo ve městech, kde
žije mnoho Romů (například přes pět procent obyvatelstva). Rovněž budou zachovány
funkce při krajských samosprávách a dozor a koordinace zbylých romských poradců a
asistentů. Nevznikne-li zákonem Úřad a úřadovny, bude třeba dnešní okresní poradce
zaměstnat v jiném státním úřadu působícím v kraji.
3. 2. Úřad pro práva národnostních menšin (pro etnickou rovnost a integraci).
3.2.1. Ve věci případného vytvoření Úřadu pro práva národnostních menšin (pro etnickou
rovnost a integraci) (dále jen „Úřad“) se většina zástupců resortů i místopředseda
vlády pro legislativu a lidská práva přiklonili k názoru, že pro jeho případné vytvoření je
třeba nejprve předložit vládě analýzu předpokládaných pravomocí a úkolů takového
úřadu – tedy jak těch pravomocí, které jsou nyní svěřeny jiným úřadům státní správy, a
úkolů jiných orgánů, tak pravomocí a úkolů nových, dosud nikomu nepřidělených. Potřeba
takové analýza plyne z návrhu věcného záměru menšinového zákona, který bude
předložen vládě, k posouzení a rozhodnutí, zda se zřízení Úřadu zapracuje do paragrafovaného
znění návrhu zákona.
3.2.2. Integrace Romů a dalších osob do společnosti není zvláštní službou pro Romy,
ale je především službou pro společnost jako celek. Zamýšlený Úřad, pokud bude
vytvořen, by tedy nebyl institucí pro Romy a další menšiny a cizince, nýbrž institucí pro
společnost. Neprosazoval by pouze práva Romů a menšin v tom smyslu, že by tyto
menšiny chránil, nýbrž napomáhal by jejich integraci do společnosti. Součástí této práce
by nezbytně byl i dohled nad odstraňováním všech forem diskriminace Romů a příslušníků
dalších etnických skupin, včetně cizinců.
3.2.3. Úřad, má-li vzniknout, bude potřebovat podporu všech parlamentních stran. Pro
dosažení dohody, v níž by všechny parlamentní strany vyjádřily společnou vůli napomoci
integraci Romů do společnosti a uznaly, že tento úkol má být zajištěn institucionálně a
že pro plnění tohoto úkolu bude nutno dlouhodobě poskytovat dostatečné finanční prostředky,
bude nutno vykonat ještě mnoho. Úřad potřebuje takovou podporu, aby předmětem
kritiky ze strany opozice byl pouze způsob práce a výkon této instituce, či nakládání
se státními prostředky v ní, v žádném případě však její existence či výše jejího rozpočtu.
3.2.4. Při přípravě návrhu řešení byla diskutována zpráva o Komisi pro rasovou rovnost
a dalších institucionálních postupech proti rasizmu ve Velké Británii. Vzhledem k odlišné
situaci v České republice se však doporučuje jiná struktura a působnost české instituce.
3.2.5. Úřad, pokud vznikne, bude ústředním orgánem státní správy, který bude podle
zákona, jímž by byl zřízen, a způsobem stanoveným tímto zákonem rozhodovat o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Zákon by upravil jeho působnost a
pravomoci, především při výkonu státní správy a v oblasti sankční. Úřad by byl součástí
výkonné moci a byl by podřízen vládě, která by jmenovala jeho předsedu.
3.2.6. Úřad by měl být personálně dostatečně vybaven a mít vlastní rozpočtovou kapitolu.
Měl by být dostupný občanům a fyzickým osobám v celém státě a mohl by mít případně
krajské pobočky.
3.2.7. Roční provozní náklady Úřadu a jeho krajských úřadoven by bylo možno odhadnout
na 100 až 120 milionů Kč ročně. Na umožnění integrace Romů, kteří o ni budou
usilovat, bude ze státního rozpočtu třeba vyčlenit ročně půl miliardy až jednu miliardu
Kč, zvláště na aktivní podporu zaměstnanosti a na bydlení. Část těchto prostředků je na
tyto účely věnována již dnes. (Tyto prostředky na provozní náklady jsou z části již vynakládány
v jiných státních orgánech - Komise, Rada pro národnosti, romští poradci a asistenti).
V tomto výhledu nejsou zahrnuty částky na vzdělání, které budou součástí rozpočtu
resortu školství. Ty lze odhadovat na stamiliony korun, do jedné miliardy ročně,
podle velkorysosti školské reformy, v níž nelze finančně odlišit náklady na romské a jiné
děti. Upřesnění nákladů bude stanoveno analýzami doporučenými v této koncepci.
3.2.8. Pokud však jen polovina práceschopných Romů nepracuje a žije ze sociálních
dávek, pokud jen polovina romských dětí chodí do zvláštních škol a pokud jen polovina
dětí v dětských domovech jsou děti romské, lze odhadnout současné zvýšené společenské
roční náklady na 2 – 3 miliardy Kč. K tomu je nutné započítat škody, které
neřešení, respektive nedostatečné řešení tohoto problému způsobuje České republice
v zahraničí (oddálení integrace do evropských struktur, vízová povinnost, apod.).
3.2.9. Předem je třeba zvážit i námitku, že mnohé z toho, co má mít v náplni práce navrhovaný
Úřad, vykonávají již dnes instituce jiné. O tom, že něco z toho skutečně konají,
nelze pochybovat, ale nejsou odpovědny za integraci Romů, a proto své úkoly plní
v některých případech jen formálně a hlavně nekoordinovaně. Na základě analýzy bude
přesně určeno, které úkoly budou dále plnit resortní ministerstva a jimi řízené instituce a
které úkoly budou převedeny na případně nově zřízený Úřad.
3.2.10. Úřad by jistě získal podporu ze zahraničí, a proto zvláště v prvních letech lze
očekávat finanční přispění ze strany EU (ne pouze PHARE) a lze o ně žádat přednostně.
Úspěchy v integraci Romů do společnosti by byly pro EU přesvědčivější než
výčty přípravných ročníků a romských poradců a asistentů, proti nimž stojí excesy pravicových
radikálů a všeobecně trpěná diskriminace Romů a jejich stále častější emigrace.
Česká republika by začala být brána vážně ve své snaze zajistit stejná práva pro všechny
občany a ve své snaze sociálně pozvednout Romy, a tak odstranit jednu
z překážek ke vstupu do EU.
3.3. Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity
3.3.1. Pokud nebude zřízen Úřad ani v jedné z uvedených variant, zůstává Komise jediným
orgánem, považovaným Romy i majoritní společností za vykonavatele vládní politiky
vůči romským komunitám. Předkladatel by proto navrhoval personální posílení kanceláře
Komise o odborné pracovníky, z nichž někteří by v roli mediátorů působili při řešení
problémů soužití majority a romské minority.
3.3.2. Jednotlivá ministerstva by měla umožnit zástupcům Komise a její kanceláře účast
při přípravě programů a rozpočtových kapitol týkajících se romských komunit. Vláda by
měla změnit statut Komise tak, aby se posílilo postavení a význam jejích členů, a to jak
členů z romských komunit, tak i zástupců ministerstev. Výkonný místopředseda Komise
by měl disponovat dostatečným aparátem a prostředky, aby mohl řešit ve spolupráci
s ústředními orgány státní správy krizové situace soužití majority a romské minority.
4. Vyrovnávací akce – zaměstnanost, rekvalifikace a bydlení
4.1. Vláda ČR přistupuje k vyrovnávacím akcím s perspektivou dosáhnout cíle s těmito
akcemi spojované do roku 2020. Vyrovnávací akce budou zaměřeny na osoby, které
jsou ve znevýhodněné situaci z různých sociálních, eventuálně i etnických důvodů, přičemž
toto vymezení není omezeno jen na příslušnost k romské komunitě. Vyrovnávací
akce se budou týkat především zpřístupnění vzdělání a poskytnutí vyšší kvalifikace příslušníkům
romské komunity a jedincům z podobně znevýhodněných skupin.
4.2. Česká vláda při vyrovnávacích akcích půjde ve školství cestou přípravných a vyrovnávacích
tříd a kurzů, osobním oceněním učitelů, kteří individuálně pracují s žáky
z těchto skupin, bezplatného doučování a podporou romských studentů. V oblasti zaměstnanosti
bude hledat cestu určitého zvýhodňování firem zaměstnávajících osoby
obtížně uplatnitelné na trhu práce při zadávání zakázek (podobně jako u zdravotně postižených
nebo vězňů). Nepůjde však cestou kvót, které by určovaly počty Romů ve
státní správě, u policie nebo mezi přijatými uchazeči do škol.
4.3. Zastavit společenský propad romských komunit je možné pouze dlouhodobými, koordinovanými
vyrovnávacími (afirmativními, pozitivními) akcemi. Ty musejí sledovat jako
hlavní cíl dosažení nezávislosti integrované romské menšiny, tedy toho, aby se každý
příslušník této menšiny mohl postarat o své záležitosti a o svou rodinu. Získání soběstačnosti
zvýší sebeúctu Romů. Stane se výrazným emancipačním faktorem a
usnadní jejich integraci do společnosti. Vedlejším výsledkem této vyrovnávací akce bude,
že se většina Romů změní z příjemců (adresátů) sociálních dávek na daňové poplatníky.
4.4. Z cíle vyrovnávacích akcí vyplývají i vhodné prostředky. Na prvém místě jsou to
všechny aktivity vedoucí ke zvýšení vzdělanostní úrovně a profesní kvalifikace. Ke
zvýšení vzdělanosti již dnes přispívají přípravné ročníky pro děti se specifickými vzdělávacími
potřebami, romští asistenti ve školách, vyrovnávací třídy, nejrůznější kurzy pro
dospělé. Podrobněji viz bod 6. koncepce.
4.5. Získání kvalifikace a rekvalifikace na profese lépe uplatnitelné na trhu práce jsou
cestou k nezávislosti.
4.6. Rekvalifikační a kvalifikační kurzy mají usnadnit přístup k zaměstnání. Dosud se
však velice často stává, že absolvent rekvalifikačního kurzu zůstane nadále na seznamu
nezaměstnaných. Je-li to Rom, zpravidla ztrácí důvěru a motivaci k dalšímu sebevzdělávání.
Rekvalifikačním kurzům pro Romy musí tedy předcházet důkladný průzkum trhu
práce.
4.7. Rekvalifikačními kurzy pro Romy jsou i takové kurzy, které je naučí dovednostem,
jež mohou být podmínkou pro přijetí do zaměstnání, respektive služebního poměru.
Jsou to dovednosti, které jsou v majoritní populaci obecně rozšířené, u Romů však nejsou
obvyklé. (Například znalost plavání, která je podmínkou přijetí k policii a jiným bezpečnostním
službám, ale mezi Romy není rozšířená.)
4.8. Dostatečně nevyužita zůstává možnost uplatnění mladých romských mužů
v armádě. Armáda, která je pod bezprostřední kontrolou státu, nikdy netrpěla rasovou či
jinou diskriminací. Systém vojenského internátního školství vytváří ideální podmínky pro
studium a zvyšování kvalifikace mužů ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí. Mladí
muži, kteří získají vojenskou kvalifikaci, naleznou bezprostřední uplatnění v armádě,
ale i po odchodu z armády nemívají problémy s hledáním nového zaměstnání.
4.9. Mnoho dospělých Romů má však zájem o další vzdělávání i bez záruky možnosti
uplatnit toto vzdělání profesně. Pro tyto zájemce bude nutno připravit nabídku kurzů,
která uspokojí jejich potřeby. Především jsou to nové kurzy, doplňující základní vzdělání,
které budou ukončeny vysvědčením deváté třídy základní školy. Do těchto kurzů se po
úspěšném náboru přihlásí mnoho absolventů zvláštních škol, ale i ti Romové, kteří nedokončili
základní školu devátým ročníkem.
4.10. Velice užitečné jsou i kurzy pro ženy k získání dovedností uplatnitelných při vedení
domácnosti. Mnoho bídy romských domácností nezpůsobují nízké příjmy, ale nešetrné
zacházení s potravinami, oděvy i věcmi. O praktické kurzy, pořádané nestátními organizacemi,
mají romské ženy vždy zájem. Jsou pro ně nezbytným doplňkem základního
vzdělání, a proto by měly být podpořeny v rámci dotační politiky tak, aby pro účastnice
mohly být bezplatné.
4.11. Mnozí romští žáci potřebují i specifickou individuální pomoc. Tyto žáky určí na základě
jednotné metodiky pedagogicko-psychologické poradny. Pro tyto žáky vypracuje
ředitel školy individuální učební plán, jehož součástí může být i bezplatné doučování.
4.12. Vyrovnávací akce mohou v co nejkratší době dosáhnout příznivějšího poměru mezi
Romy bez vyššího vzdělání a Romy se středoškolským a případně vysokoškolským
vzděláním. Vláda k tomuto účelu podpoří nadaci, která bude podporovat bezplatné přípravné
kurzy pro romské studenty k přijetí na vyšší stupně škol, stipendia pro úspěšné
romské studenty středních a vysokých škol, příspěvky na zakoupení učebnic a školních
pomůcek, na ubytování ve studentské koleji apod.
4.13. Tato individuální pomoc bude pouze nabízena, nesmí být vnucována. Musí být
rovněž podmíněna plněním jistých podmínek. Sledování výsledků, posunů, změn, které
každému jedinci, přijímajícímu pomoc, tyto programy přinesou, je pak nezbytnou součástí
této pomoci.
4.14. Vyrovnávací akce nejsou určeny pouze pro Romy. Z jejich výhod mohou většinou
těžit všichni, kdo jsou v obdobné situaci jako většina Romů. Máme-li rozhodnout, kdo
může využívat výhod vyrovnávacích akcí, není ve většině případů třeba rozhodovat, kdo
je a kdo není Rom, nýbrž stačí vyhledat ty jedince, kteří splňují kritéria jako například:
„osoby ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí", „děti se specifickými vzdělávacími
a výchovnými potřebami“ nebo „osoby obtížně umístitelné na trhu práce“. V některých
případech vyrovnávacích nebo obdobných akcí jsou ostatně adresáti programu výhradně
Romové – například příprava na službu u Policie ČR, příprava do funkce romského
poradce a pedagogické minimum pro romského asistenta.
4.15. Dosud využívané vymezení „děti se specifickými vzdělávacími a výchovnými potřebami“
a „osoby obtížně umístitelné na trhu práce“ je pro vyrovnávací akce nedostatečné.
Dětmi se specifickými vzdělávacími a výchovnými potřebami jsou i děti
s poruchami smyslů, hybnosti či duševními poruchami. Osobami obtížně umístitelnými
na trhu práce jsou i osoby bez kvalifikace, se změněnou pracovní schopností, čerství
absolventi škol bez praxe či ženy s malými dětmi. Mají-li vyrovnávací akce pomoci především
romské menšině, je třeba je co nejpřesněji zacílit. Nadstandardní přístupy mohou
být určeny i jiným skupinám; máme-li však starost o integraci a sociální povznesení
Romů, potřebujeme i užší vymezení, aby prostředky určené na vyrovnávací akce nebyly
rozptýleny do jiných oblastí.
4.16. Vyrovnávací akce však není možno omezit na vzdělávání a rekvalifikace, i když
právě zde je základ řešení problémů. Aby romské děti rády a dobře studovaly, potřebují
podporu z domova a alespoň nezbytné podmínky ke studiu. Proto je nutné, aby se vyrovnávací
akce zaměřily i na oblast zaměstnání a bydlení. Pomoci mohou příspěvky na
studium romských dětí udělené nadací. Příspěvek na studium může sociálně slabou
romskou rodinu výrazně motivovat, jinak se často snaží, aby dítě co nejdříve vydělávalo.
4.17. Při zaměstnávání jednotlivců je třeba zvýhodňovat firmy a podnikatele, zaměstnávající
„osoby obtížně umístitelné na trhu práce“, tedy osoby, které úřad práce dle metodiky
ministerstva práce a sociálních věcí za takové prohlásí. Mezi odborníky nepanuje
shoda, pokud jde o formu zvýhodnění. Jedni navrhují daňové zvýhodnění podnikatele,
tedy možnost odepsat z daňového základu fixní částku za zaměstnání každé takové
osoby, druzí doporučují přímé zvýhodnění poskytnutím fixní částky na každého zaměstnaného
z výše vymezené skupiny koncem každého kalendářního roku. Mnohé Romy
mohou zaměstnávat přímo státní orgány nebo organizace.
4.18. Romové však často nezískají ani za těchto podmínek práci a jejich jedinou možností
pracovního uplatnění je práce u takzvané romské firmy. I zde jsou dosud nejasnosti.
Někteří navrhují za romskou firmu považovat takovou firmu, jejímž majitelem je
Rom. (Romský podnikatel i bez ohledu na to, zda zaměstnává Romy, má jistě ztížený
přístup k zakázkám a v případě, že se stane úspěšným podnikatelem, stává se i vzorem
pro ostatní Romy.) Jiní za romskou firmu považují takovou, kde všichni zaměstnanci
nebo jejich většina jsou Romové. Tyto úvahy mohou mít hodnotu pouze tehdy, bude-li
vytvořen systém preferencí takovýchto firem při získávání veřejných zakázek. Pokud
vláda přijme politiku zvýhodňující některé firmy při získávání veřejných zakázek, bude
nutno tyto firmy přesně definovat jinými než etnickými pojmy.
4.19. Předkladatel navrhuje k tomuto účelu za romskou firmu považovat takovou, jejímiž
zaměstnanci jsou z více než 60procent buď Romové, nebo osoby v obdobném sociál-
ním postavení či obtížně umístitelné na trhu práce, ve smyslu budoucího vymezení ministerstva
práce a sociálních věcí.
4.20. Vyrovnávacím postupem se takovým firmám usnadní přístup k veřejným zakázkám,
a to ve stejném rozsahu, jako firmám zaměstnávajícím osoby se změněnou pracovní
schopností. Samozřejmá přitom bude přísná kontrola kvality zakázky. Pro firmy,
které zaměstnávají Romy respektive osoby obtížně umístitelné na trhu práce v menším
množství, to bude pobídkou, aby přijaly další takové osoby. V průběhu vyrovnávací akce
je možno podmínky postupně zpřísňovat tak, aby v roce 2020 romské firmy vstupovaly
do soutěže o veřejné zakázky za rovných podmínek s jinými firmami.
4.21. Při úvahách o správnosti zvýhodňování romských firem se argumentuje především
naléhavostí řešit romskou nezaměstnanost, tedy společenský problém, který je závažnější
než nezaměstnanost jiných skupin obyvatelstva. Romové jsou zpravidla nezaměstnaní
dlouhodobě a jejich nezaměstnanost vede ke společenskému propadu celých
rodin, v nichž vyrůstá velký počet dětí. V takových rodinách se pak reprodukuje pasivní
přístup k zajišťování vlastních potřeb a vzniká zde podhoubí k společensky nebezpečným
jevům jako je užívání drog, hráčství, prostituce a kriminalita.
4.22. Zvýšení zaměstnanosti je nutno dále podporovat. Tato podpora se bude týkat především
bezplatného zaškolení do tohoto oboru činnosti, bezplatného poskytování poradenských
a konzultačních služeb.
4.23. Velká část Romů v současné době nedokáže řešit svou bytovou situaci. Jen nejzdatnější
jedinci se dokážou postarat o vlastní bydlení a zajistit bydlení i svým potomkům.
Ostatní potřebují pomoc. Podle vládou schválené koncepce bydlení, připravené
Ministerstvem pro místní rozvoj, je třeba neprodleně připravit koncepci levného bydlení,
zahrnujícího bydlení vybraných skupin osob, které nejsou sto řešit samostatně svůj bytový
problém. Koncepce by měla počítat s co největší pracovní účastí budoucích obyvatel
při výstavbě. Romové většinou nemají finanční prostředky, ale mohou si dům
z velké části postavit sami. Domy pro romské rodiny by měly být projektovány tak, aby
byly variabilní, důraz by měl být dán na velkou obytnou kuchyň. Aby bylo možné zvyšovat
postupně jejich kvalitu i rozšiřovat jejich prostory, je možno stavět takzvané nafukovací
domy. Ve světě existují velmi laciné stavby určené k bydlení, postavené s využitím
levných přírodních materiálů. Když si lidé dům sami postaví, lépe se o něj také starají.
Výstavba holobytů není nástrojem integrace.
4.24. Také nájemní bydlení lze budovat v levnějších variantách. Ministerstvo pro místní
rozvoj bude hledat v rámci uskutečňování koncepce chráněného bydlení takové levné
formy, které splní základní požadavky na bydlení kladené a přitom co nejméně zatíží
rozpočet budoucích nájemníků i rozpočet státní, případně obecní.
4.25. Vyrovnávacími akcemi v bydlení rozumíme vytvoření takových podmínek, aby i
nemajetní Romové měli možnost získat bydlení. Považujeme však za kontraproduktivní
přednostní přidělování bytů i zvýhodnění ve formě slev na nájemném, kterou by dostávali
Romové a ne jiné osoby, které jsou v obdobné situaci. Doporučuje se vytvořit takový
systém, který umožní Romům získat alespoň nějaké bydlení a později si ho zvelebit a
případně rozšířit.
4.26. Vyrovnávací akce by neměly být založeny na systému kvót. Doporučují se pouze
výše uvedená řešení. Vyrovnávací akce se nemají týkat jen Romů, ale všech občanů ve
stejné situaci, tedy občanů ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí, kteří vlastními
silami nedokáží změnit svou situaci. Má-li však skutečně prospět Romům, musí být její
kritéria určena tak, aby mezi jejími uživateli byl co největší počet Romů.
4.27. Integraci všech dětí propouštěných po dovršení zletilosti z ústavní výchovy a pěstounské
péče do společnosti zajišťují „domy na půl cesty“. Mnoho (nejen romských) dětí
se po propuštění z ústavní péče či náhradní rodinné výchovy nemá kam vrátit. Domy na
půl cesty, dosud budované ve spolupráci obcí, ministerstva pro místní rozvoj a minister-
stva práce a sociálních věcí, jsou jedním z řešení. Metodika sociální práce v těchto domech
bude proto nadále rozvíjena.
4.28. Pro zlepšení zdravotní situace bude kontinuálně sledován zdravotní stav komunit a
na základě závěrů epidemiologických studií budou připraveny a realizovány intervenční
programy s cílem zlepšení stavu. Vzhledem k převažujícímu orálnímu předávání informací
mezi Romy bude běžná zdravotní osvěta (letáčky v ordinacích lékařů, televizní
spoty apod.) doplňována osobním kontaktem s příslušníky romských komunit. Vzhledem
k tomu, že výkon zdravotní osvěty vyžaduje odborné znalosti, nelze se zde spolehnout
na dobrovolnické organizace. Zdravotní osvěta mezi Romy pak vyžaduje specifický přístup,
který vychází nejen ze znalosti zdravotních rizik a preventivních postupů, ale vyžaduje
i schopnost komunikace s Romy, a to i v jejich jazyce. Proto navrhujeme využití
romských poradců a asistentů okresních úřadů alespoň v těch místech, kde je koncentrace
Romů větší. V těchto místech doporučujeme zvýšit počet pracovníků.
4.29. Správné stanovení poměru životního minima a minimální mzdy je složitým odborným
i politickým problémem. Cestou k romské zaměstnanosti je postupné zvyšování
ceny práce, tedy i minimální mzdy, a nikoliv snižování sociálních dávek. Cílem zůstává,
aby se každému živiteli, bez ohledu na počet dětí v rodině a bez ohledu na kvalifikaci,
vyplatilo pracovat.
4.30. Určitým, byť pouze částečným řešením by mohlo být nezapočítávání části příjmu
při stanovení výše příspěvku na živobytí. Ve věcném záměru zákona o sociální pomoci
se navrhovalo započítávat příjem jen do výše 80 procent ze stálého příjmu a nezapočítávat
vůbec příjmy příležitostné. Doporučovalo se stanovit i absolutní částky. Vzhledem
k poměrně nízkým příjmům, kterých mohou nekvalifikovaní Romové dosáhnout, je zvýšení
příjmu rodiny o 20 procent nízkého příjmu jen velmi slabou motivací k práci. Je třeba
uvážit, že už jen pouhým docházením jednoho člena rodiny do práce se náklady této
rodiny zvyšují (doprava do zaměstnání, stravování na pracovišti, pracovní oděv, prací
prostředky atd.). Chceme-li dosáhnout toho, aby otcové vícedětných rodin pracovali,
musíme jejich motivaci k práci zvýšit výrazněji.
4.31. Ke zvýšení zaměstnanosti Romů mohou napomoci i kluby nezaměstnaných, které
jsou již s podporou úřadů práce zřízeny v několika městech. Zde se nezaměstnaní naučí
při několikatýdenním výcviku, jak podávat inzeráty, jak na ně odpovídat, jak napsat profesní
životopis. Učí se komunikačním dovednostem, cvičí se v přijímacích pohovorech
apod.
4.32. Hlavní změna sociální politiky, kterou doporučujeme, je přechod od sociálních
dávek k sociální pomoci s důrazem na práci s klienty přímo v romském společenství
(obci). Tuto práci na mnoha místech vykonávají pracovníci občanských sdružení a
charitativních společenství. Je dosud nedostatečně ceněna, pracovníci často pracují
nezištně s vysokým osobním nasazením, ale bohužel v některých případech neodborně.
Občanská iniciativa je zde nejlepší zárukou účinnosti této práce; jistá odbornost je však
nezbytná. Proto je možno uvítat, že věcný záměr zákona o sociální pomoci pamatuje na
tyto poskytovatele sociální pomoci a připravuje systém akreditací, který zajistí její profesionalitu.
Pro další práci na návrhu zákona (zákonů) o sociální pomoci lze doporučit, aby
byly vytvořeny právní a materiální podmínky pro komunitní sociální práci, kterou by
mohli vykonávat zkušení Romové, byť by nesplňovali obvyklý požadavek středoškolského
vzdělání. Dobře znají romskou komunitu a její složitou vnitřní strukturu a hierarchii,
znají i její jazyk, její nepsané zákony. Mnozí mají i komunikační dovednost, která jim
usnadňuje se s členy komunity dorozumět.
4.33. Před započetím samostatné práce by měl každý komunitní sociální pracovník pro
romskou komunitu absolvovat školení, kde bude seznámen jednak s obecnými pravidly
komunitní práce, jednak se specifiky práce s Romy. Po absolvování teoretické části
školení se uskuteční praktická část formou stáže u zavedeného komunitního sociálního
pracovníka. Teprve po této přípravě a složení zkoušek započne pracovník působit samostatně.
4.34. Komunitní sociální pracovníky pro Romy by měly zřídit i okresní, případně krajské
úřady v místech, kde jsou problematické romské komunity a kde nepůsobí žádná humanitární
organizace se zaměřením na tuto práci.
4.35. Ministerstvo práce a sociálních věcí upraví postup, podle kterého budou tito podmínky
splňující komunitní sociální pracovníci působit v nestátních organizacích a u
okresních úřadů či jiných institucí. Upraví i pravidla jejich odměňování, způsoby kontroly
a hodnocení jejich činnosti. Pro nestátní organizace, jejichž pracovníci budou vykonávat
činnost komunitních sociálních pracovníků, připraví ministerstvo práce a sociálních věcí
podmínky akreditace a způsob financování této činnosti ze státního rozpočtu.
5. Romský jazyk a romská kultura
5.1. Romskému jazyku a romské kultuře bude věnována odpovídající odborná pozornost.
Doporučujeme podpořit vznik samostatné katedry romistiky na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze, případně na některé jiné univerzitě. Základy výuky na nové
katedře bude tvořit dosavadní magisterský studijní obor romštiny. Vedle výuky romistiky
a romštiny v obou nejrozšířenějších dialektech, slovenském a olašském, bude katedra
zajišťovat práce na studiích a výzkumech, bude spolupracovat na vydávání odborných
publikací a periodik a bude se podílet na tvorbě učebních textů pro školy.
5.2. Katedra bude moci nabídnout spolupráci na přípravě atestačních kurzů a zkoušek
pro budoucí vyučující romistiky a romského jazyka na všech stupních škol. Může se podílet
i na vytvoření učebních dokumentů kurzu a zajistí ze svých pracovníků a absolventů
pro něj odborné vyučující.
5.3. Druhé odborné pracoviště, Muzeum romské kultury v Brně, získá v roce 2000
konečně stálé výstavní prostory, ale neobejde se ani do budoucnosti bez státní podpory.
Mezi ním a katedrou romistiky lze očekávat intenzivní spolupráci.
5.4. Předním úkolem při rozvoji romské kultury je výzkum a podpora rozvoje kultury a
jazyka obou nejpočetnějších romských subetnik (tj. slovenských a olašských Romů).
Opatření ke zdokumentování a zachování těchto kultur jsou zatím činěna nesystematicky,
většinou odborníky z vlastního zájmu, bez přispění státních či nestátních subjektů.
Žádoucí je proto uskutečnění systematického výzkumu jazyků, kultur a tradičních hodnot
Romů, protože postupující asimilace vytváří nebezpečí, že jejich tradiční folklór nenahraditelně
zanikne. Pro udržení a aktivní rozvoj romské kultury a jazyka se doporučuje
pokračovat ve vypisování grantů na projekty sběru lidové slovesnosti.
5.5. Zvláštní pozornost bude věnována romským folklórním aktivitám, které patří
ke specifickým projevům romské kultury. Stát podporuje činnost hudebních a tanečních
souborů, včetně souborů dětských. Trvá zájem o pořádání regionálních i celostátních
akcí, folklórních přehlídek a festivalů romské písně, hudby apod. Zde lze více přihlížet
k tomu, co sami Romové považují za svou kulturu, a neposuzovat tuto kulturu měřítky
kultury české.
5.6. Nadále se budou prostřednictvím Rady pro národnosti poskytovat státní dotace na
činnost redakcí romských a romistických periodik. Stát bude nadále podporovat a
zajišťovat i jejich distribuci do škol, které navštěvují romští žáci, a do ostatních výchovných
zařízení.
5.7. Státní orgány budou nadále různými formami podporovat romské televizní vysílání,
respektive jeho obnovení, i vysílání dokumentárních či vzdělávacích pořadů o Romech.
V rozhlase budou nadále zajišťovány podmínky pro práci romské redakce při zachování
stávajícího vysílacího času.
5.8. Podpory je hodna distribuce odborné romistické literatury do škol a uspořádání
metodických školení pro pedagogy, kterým jsou tyto publikace určeny, včetně publikací
již vydaných.
5.9. Po případném vzniku Úřadu by mohlo uskutečňování dotační politiky přejít z části z
dosavadních státních orgánů na Úřad.
6. Školství
6.1. Nelze jednostranně uvažovat o přizpůsobení romských dětí školskému systému.
Tento systém se musí naopak přizpůsobit dětem. Úplné nebo podstatné přizpůsobení
dětí by ostatně nebylo žádoucí. Romské děti se samy přizpůsobit nedokáží a jejich rodiny
jim v tom neumí pomoci. Pro romské děti, jaké jsou, musí školský systém vytvořit
školu, která je vzdělá dle jejich možností a potřeb, která pro ně bude přitažlivá stejně

jako pro všechny ostatní děti a do které je rodiče budou rádi posílat. Metody (pedagogické,
psychologické) k dosažení těchto cílů jsou známé. Jde jen o vůli tyto metody
uplatňovat a uhradit zvýšené náklady s tím spojené. Částky dnes do vzdělání romských
dětí vkládané se v blízké budoucnosti vrátí snížením nákladů na financování nezaměstnanosti,
sociálních dávek a nákladů na řešení interetnických konfliktů.
6.2. Mezi přístupy, které se již dnes osvědčují, patří předškolní výchova v mateřských
školách, přípravné ročníky, přítomnost romských asistentů ve školách a vyrovnávací
třídy. Nejdůležitější je však individuální přístup v základní škole, který je umožněn nižším
počtem žáků ve třídách a speciální přípravou učitelů. K dosažení individuálního přístupu
bude nutno jednak učitele doškolit, jednak snížit počty žáků především v prvních ročnících.
I když za ideální lze považovat snížení počtu žáků ve všech třídách,
z ekonomických důvodů by toto snižování mělo probíhat diferencovaně podle toho, kolik
žáků ve třídě bude pedagogicko-psychologickými poradnami označeno jako děti se
vzdělávacími a výchovnými problémy. K výuce na základních školách s větším počtem
žáků se vzdělávacími a výchovnými problémy budou využiti i učitelé dosavadních
zvláštních škol, neboť mají potřebné speciální vzdělání a zkušenosti s individuální prací
s dětmi.
6.3. Doporučuje se pokračovat ve všech dosud osvědčených aktivitách včetně doučování
romských dětí s tím, že je nezbytné rozšířit je tak, aby byly dostupné pro všechny
romské děti i dospělé v místech, kde žijí. Naléhavá je pomoc starším Romům, kteří si
chtějí doplnit vzdělání. Zde lze postupovat v součinnosti s vyučováním dětí – výuka dětí i
dospělých bývá v romských rodinách vzájemně podmíněna. Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí zveřejní, jak
bude projekty vzdělávání dospělých podporovat. Půjde nejen o dokončení základního
vzdělání, nýbrž i specializované kurzy a rekvalifikace.
6.4. Pozornost bude věnována i mateřským školám, kde počet romských žáků
v posledních letech poklesl. Po zjištění, jaký vliv hrají v poklesu počtu romských žáků
mateřských škol zvýšené poplatky, bude nutné přijmout opatření finanční kompenzace
těchto poplatků formou fakultativní sociální dávky, případně uvažovat o možnosti poskytovat
dětem ze sociálně slabých rodin svačiny nebo obědy bezplatně. Taková investice
se státu a společnosti vrátí.
6.5. V mateřských školách v místech s vyšší koncentrací mladých romských rodin se
potřeba romského asistenta jeví zvláště naléhavá. Jednou z možností, jak usnadnit
romským dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí vstup do školy, je práce s dětmi
předškolního věku a s jejich rodinami v mateřských školách.
6.6. V krajích, kde se nacházejí lokality s větší koncentrací Romů, by měla být zřízena
funkce koordinátora mateřských škol pro komunikaci s romskou komunitou. Romským
koordinátorem by měla být učitelka mateřské školy nebo osoba s adekvátním pedago-
gickým vzděláním, která absolvuje speciální kurz s důrazem na romistiku, romštinu a
komunitní práci. Romský koordinátor bude vyhledávat rodiny dětí předškolního věku a
informovat je o možnostech a výhodách návštěv jejich dětí v mateřské škole, vytvářet
zázemí mateřského klubu pro romské i neromské matky na půdě mateřské školy (aktivní
podíl matek na dění v mateřské škole jim zajistí možnost nahlédnutí do fungování mateřské
školy), věnovat pozornost také mladším sourozencům, zajišťovat komunikaci s
rodiči dětí příslušníků majority a objasňovat jim přístup multikulturního vzdělávání, vytvářet
projekty směřující k propagaci romské kultury (týden romské kultury: romské písně,
romská jídla, romské pohádky - v aktivní spolupráci s romskými matkami) a v případě potřeby
zprostředkovávat informace o sociálně-zdravotních institucích.
6.7. Přípravné ročníky budou zřizovány při základních školách; za kontraproduktivní se
považuje zřizování těchto přípravných ročníků při zvláštních školách. Měli by v nich však
učit zkušení speciální pedagogové, kteří projdou školením zaměřeným na specifika práce
s romskými dětmi. Přípravná třída musí mít svého romského asistenta, který jednak
vypomůže učiteli při vedení dětí, jednak bude spolupracovat s rodinami dětí a zajistí jejich
docházku do školy.
6.8. Pro romské asistenty škol je do budoucna nezbytné rozšířit přípravu z dosavadních
80 hodin na minimálně 120 hodin. Na tento kurz by mělo navázat cyklické doškolování
v době školních prázdnin.
6.9. Pro spolupráci s romským asistentem bude třeba odpovídajícím způsobem proškolit
i učitele, který s ním má spolupracovat. Při dalším vzdělávání pedagogů se doporučuje
rozšířit nabídku pedagogických center o semináře pro učitele a romské asistenty.
6.10. Vyrovnávací třídy jsou považovány za nejúčinnější cestu k postupnému omezování
zvláštních škol. Romské děti mají v důsledku odlišné rodinné výchovy nedostatky ve
strukturaci pojmů, ve vyučovacím jazyce a v pojetí kázně. Všechny tyto nedostatky lze
odstranit vhodným výchovně-vzdělávacím úsilím. Poté může žák bez problému pokračovat
ve vzdělávání v některém programu základní školy.
6.11. Transformaci zvláštních škol na školy základní je rozumné provést bez stěhování
dětí z jedné školní budovy do druhé. Ve zvláštní škole je možné vytvořit třídy (oddělení)
s vyučovacím programem základní školy a schopnější děti do tohoto programu postupně
přeřazovat. Tento postup umožní využít schopností speciálních pedagogů zvláštních
škol (především individuální přístup k žákům), děti z jedné rodiny zůstanou v jedné škole
i když jedno bude vyučováno v programu zvláštní školy a druhé v programu základní
školy. Nic nebrání ani tomu, aby dítě absolvovalo část předmětů podle programu základní
školy a část předmětů podle programu národní školy, případně zvláštní školy.
Mělo by být možné, aby dítě v takto vnitřně strukturované integrované škole v jednom
předmětu opakovalo ročník, ale v ostatních předmětech pokračovalo, aby v jednom
předmětu pokračovalo rychleji (např. dva ročníky najednou) a ve druhém pomaleji (jeden
ročník za dva roky).
6.12. Pokud mají školy jednoho zřizovatele, je možno sloučit školu základní se školou
zvláštní a transformaci provést uvnitř takto nově vzniklé školy. Pokud je nemají, je žádoucí
usilovat o jejich sjednocení příslušným předpisem.
6.13. Nabídka přípravných tříd má být dostatečná pro všechny romské děti. Přípravné
třídy však nejsou cílovým řešením. Do budoucna musíme vytvořit takový systém vzdělávání,
aby základní školy byly od prvního ročníku až po poslední pro všechny děti, ať
přijdou do školy jakkoliv připravené, či zcela nepřipravené a školy podobné dnešním
zvláštním školám vyhradit jen dětem s vrozeným mentálním defektem.
6.14. Je nutné vyjít vstříc těm, kteří vychodili zvláštní školy, přestože by v příznivějších
sociálních podmínkách mohli chodit do škol základních. Pro dospělé, kteří projeví zájem
o doplnění základního vzdělání, existují v současné době kurzy pro doplnění základního
vzdělání, které potřebují větší propagaci.
6.15. Pro romské žáky, kteří navštěvují zvláštní školy dnes, lze připravit na základě doporučení
pedagogicko-psychologických poraden individuální programy, včetně doučování.
Na základě dosažených výsledků budou pak tito žáci následně přeřazeni do základních
škol. Tento postup si zaslouží plnou podporu.
6.16. Do budoucna se musíme zamýšlet nad způsobem odměňování učitele, který má
ve své třídě více romských dětí nebo „dětí ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí
se specifickými vzdělávacími a výchovnými potřebami“. Jedni navrhují příplatky na každé
takové dítě ve třídě, druzí navrhovali každé takové dítě započítávat dvakrát, a tak
snižovat skutečný počet žáků ve třídě. Námitka proti příplatkům je, že nezaručují zvýšení
kvality výuky, zatímco snížení počtu žáků ve třídě ano. Vhodné je zřejmě kombinovat
obě metody, tedy vyplácet nevelký motivační příplatek za každé takové dítě a úměrně
snižovat počty žáků ve třídách.
6.17. Učitelé v místech, kde žijí Romové, a to i v malém počtu, by měli být proškoleni
v jistém minimu znalostí o romské komunitě, o zvláštnostech romského jazyka a romské
kultury a zvláštnostech komunikace s romskými rodiči. Pokud možno ještě před nástupem
dítěte do školy by měli být romským poradcem (na okresním úřadě), případně romským
pedagogickým asistentem (v příslušné škole) seznámeni se situací rodiny, z níž
dítě pochází. To se týká jak začínajících učitelů, kteří by velkou část těchto informací
měli získat již při studiu na pedagogické fakultě, tak učitelů, kteří učí po delší dobu, ale
kteří se s romskými dětmi setkávali dosud jen sporadicky. Je bohužel pravda, že někteří
učitelé mají tendenci zobecnit negativní zkušenost s romským dítětem tak, že ke všem
dalším romským dětem přistupují stejně.
6.18. Romští pedagogičtí asistenti mají působit, kde je jich třeba, ve vyšších třídách základních
škol. Jejich působení pouze v nultých a případně prvních ročnících se jeví
často jako nedostatečné, naopak jejich intervence ve vyšších ročnících jsou většinou
ještě úspěšnější než u dětí nejmenších. Je třeba zvážit působení romských asistentů i
na druhém stupni.
6.19. Zvláštní situace vznikla v takzvaných komunitních školách, do nichž spádově, ale i
z důvodů vzájemné distance etnik, chodí převážně romské děti. Takové školy jsou např.
v Chanově v Mostě, v Předlicích v Ústí nad Labem, v Ostravě-Přívoze a v dalších
místech. V těchto školách doporučují odborníci alespoň v přípravných a prvních třídách
používat romštinu jako pomocný vyučovací jazyk. Znalost romského jazyka u učitelů
v těchto školách by měla být vzata v úvahu při osobním finančním hodnocení.
6.20. Podle amerických zkušeností1 je výhodné pracovat s dětmi z etnických menšin od
tří let jejich věku a do práce zapojit jejich rodiče. Někteří rodiče se pak stávají asistenty
ve třídách, v nichž je více dětí z menšiny. V USA existují programy, včetně televizních
seminářů, rozvíjející dvojjazyčnost a pěstující u dětí z menšin ducha soutěživosti. Tyto
programy by mělo nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy posoudit a případně
ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí navrhnout vytvořit obdobné pro
romské děti.
6.21. Při výchově romských dětí, ale také při multikulturní výchově všech dětí, budou
školy a učitelé klást důraz na romské vzory - slavné osobnosti romské identity, jako jsou
zpěváci, sportovci, spisovatelé apod. V USA je pod portrétem vzorů ve škole uvedeno
nejčastěji Play it cool, stay in school - Buď frajer, zůstaň ve škole. Základní školy by si
měly zvát na besedy romské středoškoláky a střední školy, kam chodí Romové, romské
vysokoškoláky.
1 Vincent Parillo, profesor sociologie na William Paterson College, New Jersey, USA, přednáška pořádaná
Úřadem vlády ČR dne 20.5.1997 v Lichtenštejnském paláci v Praze. Z přednášky, zaměřené především
na kooperativní výuku, jsou převzaty názory uvedené v následujících odstavcích této kapitoly.
6.22. Při vypracovávání učebních dokumentů dbají ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
školy a učitelé, aby se od první třídy (od slabikářů) v učebních textech objevovaly
reálie ze života Romů. Podaří-li se do učiva vnést něco ze světa, který romské
děti znají, usnadní jim to učení.
6.23. Není záměrem předkladatele navrhovat budování romského školství odděleného
typu, jakým je v České republice polské školství. Stát ale bude podporovat výuku romštiny
ve školách s etnicky smíšenou populací. Naopak nebude usilovat o zakládání škol
s českým vyučovacím jazykem, které by byly určeny výhradně nebo převážně pro romské
děti. Ve státních školách je žádoucí dosahovat pokud možno rovnoměrného zastoupení
menšinových dětí ve třídách. Ze státních prostředků mohou být, případ od případu,
podporovány soukromé, církevní nebo nadační školy a třídy, určené romským dětem, s
vyučovacím jazykem romským nebo i českým, pokud bude jejich výuka směřovat k romské
kulturní emancipaci a k integraci Romů do společnosti. Podmínkou zde je, aby sami
romští rodiče a romské spolky (sdružení) se rozhodli poskytovat romským dětem takové
vzdělání v souladu s českým právním řádem.
6.24. Zpracovatelé této koncepce se hlásí k obecnému názoru, že v zájmu multikulturní
společnosti by stát měl spíše podporovat dvojjazyčné školy a třídy než vzdělávací zařízení
oddělené a jednojazyčné. To platí nejen pro Romy, nýbrž i pro děti a rodiče dalších
etnických menšin, které své školství dosud nemají, i pro obyvatele České republiky, kteří
si zvolili dvojí kulturně-etnické zaměření.
7. Multikulturní vzdělávání a výchova
7.1. Multikulturní výchova a výchova k toleranci se musí stát základem přípravy učitelů.
(Multikulturní výchovou zde rozumíme nejen seznámení s jinými kulturami, získání objektivních
informací o těchto kulturách, ale především změnu postojů od etnocentrizmu
k chápání role vlastního národa a jeho kultury v kontextu celého světa a všech kultur.)
Všichni studenti pedagogiky a učitelé mají mít dostatek objektivních informací o kulturách
různých národů, zvláště národů evropských, a zcela podrobné informace o kulturách
národů, jejichž příslušníci žijí jako občané v České republice. Rovněž musejí být
podrobně informováni o všech běžně rozšířených předsudcích i záměrně šířených nepravdách
o příslušnících jiných národů a etnik. K těmto informacím je třeba učitele připravit
formou cvičení na všechny citově podbarvené otázky žáků tak, aby na ně dokázali
odpovídat bez emocí. Je nezbytné učitelům vysvětlit mechanizmy vzniku etnických konfliktů
a naučit je těmto konfliktům předcházet, respektive tyto konflikty řešit. Učitelé by
měli ovládat techniky mediace a vyjednávání. Noví absolventi pedagogických fakult tyto
znalosti a dovednosti získají při studiu. Učitelům, kteří již působí ve školách, je možno
tyto znalosti a dovednosti zprostředkovat při doškolování. Součástí profesní kompetence
učitele by měla být i schopnost/ dovednost identifikovat formy i úroveň diskriminace a
zmírňovat či vyrovnávat její důsledky, jimiž trpí žáci z etnických menšin.
7.2. I mateřská škola by měla být multikulturní, zvláště navštěvují-li ji romské děti. Do
učebních dokumentů vzdělávání učitelek mateřských škol (střední pedagogické školy) je
vhodné zahrnout nové pedagogické přístupy v práci s etnickými minoritami, výchovu k
multikulturalitě, stručný exkurz do dějin, jazyka a kultury Romů a jiných etnických menšin
s důrazem na specifika bilingvní výchovy, romský etnolekt češtiny a širší romskou rodinu
a její specifickou funkci při výchově dítěte.
7.3. Multikulturní výchova a výchova k toleranci by neměly být na základních a středních
školách (s výjimkou středních škol pedagogických) zvláštním vyučovacím předmětem,
stejně jako informace o etnických menšinách. Naopak, výchova k toleranci a multikulturní
výchova má prolínat do všech vyučovacích předmětů. O historii menšin se žáci musí
dozvědět při hodinách dějepisu, při studiu konkrétního historického období, o literatuře
menšiny v hodinách literatury, o její územní lokalizaci v zeměpise ap. Multikulturně pojaté
vyučování dějepisu nabídne žákům objektivní obraz situace a pohledy současníků
z obou stran (co si o tom mysleli husité, co křižáci). V dějepisu se žáci dozvědí, jak se
ocitly etnické menšiny na území dnešní České republiky, odkud přišly a proč, jaký byl
jejich přínos pro naše země a jaká je jejich kultura. V multikulturní hudební výchově se
dozvědí nejen o zahraničních a menšinových skladatelích, ale naučí se i lidovým písním
jiných etnik, včetně romského. Velmi významným předmětem by měla být občanská výchova,
v níž by byla výchova proti rasizmu součástí vzdělávání o lidských právech. Žáci
by měli být seznamováni s vývojem lidských práv směrem k univerzalitě.
7.4. Znalost jiných kultur ve všech případech pomáhá k vytváření pozitivních nebo neutrálních
postojů a odstraňuje předsudky, xenofobní a nepřátelské postoje. Znalost se
však nemůže omezit na výčet jmen představitelů jiné kultury, ale musí především směřovat
k pochopení hodnot jiné kultury, které jsou hlavním motivačním činitelem příslušníků
dané kultury. Multikulturní výchova má vést k pochopení činů příslušníků jiných kultur
jako kulturně podmíněného chování, které je v dané kultuře stejně hodnotné, jako jiné
činy v kultuře naší.
7.5. Pro multikulturní výchovu je nezbytné vytvořit odborné pracoviště ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy, které z hlediska multikulturality bude posuzovat všechny
učebnice, přicházející s podporou ministerstva do škol, a doporučí nepodpořit takové
učebnice, jež nebudou požadavky multikulturality respektovat. K učebnicím se budou
požadovat od vydavatelů metodické příručky, v nichž bude učitelům právě multikulturní
prvek zvláště podrobně vysvětlen, aby neměli potíže s odpovídáním na dotazy žáků.
7.6. Na dobu přechodnou, než bude dostatek učitelů proškolených v multikulturní výchově,
bude při krajských školských úřadech (případně při pedagogicko-psychologických
poradnách) funkce krajského a okresního koordinátora multikulturní výchovy, který bude
speciálně proškolen ve znalostech multikulturní výchovy a výchovy k toleranci a ve znalostech
etnických menšin a komunikačních dovednostech. Na proškolení těchto koordinátorů
může být využito zahraničních lektorů, protože státy západní Evropy mají
s multikulturním přístupem ve vzdělávání značné zkušenosti a je pravděpodobné, že se
na takovémto školení budou podílet i finančně. Koordinátor by pak předával své znalosti
a dovednosti učitelům, kteří působí ve školách okresu.
8. Zvýšení bezpečnosti Romů
8.1. Zásadní význam má omezení bagatelizace rasisticky motivovaných trestných činů
a zlepšení jejich rozeznávání. K tomuto cíli směřuje i již prováděné usnesení č. 789
z 28. července 1999, o opatřeních proti hnutím směřujícím k potlačení práv
a svobod občanů. Krátký časový odstup zatím neumožňuje přesvědčivě vyhodnotit, zda
jeho provádění skutečně přineslo požadovaný pozitivní obrat. Následující úkoly na toto
usnesení navazují a dále je rozvíjejí.
8.2. Klíčovou součástí úsilí o omezení bagatelizace trestných činů je školení pracovníků
orgánů činných v trestním řízení. Aby takové školení mělo smysl, je především nutno posoudit
reálnost a závažnost problému bagatelizace rasisticky motivovaných trestných
činů. Zpracovatel koncepce se na základě znalosti četných konkrétních případů domnívá,
že v práci policie, vyšetřovatelů, státních zástupců i soudců je bagatelizace rasisticky
motivovaných trestných činů, stereotypizace Romů jako (potenciálních) pachatelů trestných
činů, nikoli jako obětí, jejich pomíjení či znevěrohodňování v roli oznamovatelů či
svědků a diferencovaný přístup k Romům je ještě stále relativně častým jevem.
K vyhodnocení těchto nedostatků by mohla přispět analýza, jež by byla svěřena např.
Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Institut by měl tuto analýzu zpracovat ve
spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a měl by vzít v úvahu zejména zkušenosti
Romů samotných. Je totiž nasnadě, že pokud by zkušenost Romů byla při zpracování
analýzy pominuta, dala by se případná pochybení orgánů činných v trestním řízení jen
těžko zjistit.
8.3. Pokud jde o příslušníky Policie České republiky, je zřejmé, že by se výchova proti
rasizmu měla stát dlouhodobou součástí vzdělávání nejen studentů policejních škol, ale
i sloužících policistů. Plnění úkolu č. 2c) z usnesení č. 789 z roku 1999, uloženého ministru
vnitra - zabezpečit, aby policie formou metodických zaměstnání a seminářů zvyšovala
odbornost svých příslušníků, s důrazem na příslušníky pořádkové policie, a jejich
schopnost rozpoznávat trestné činy a přestupky spáchané ke škodě jiného pro jeho národnost,
rasu, původ, politické smýšlení nebo náboženské vyznání, a snižovala tak
možnou bagatelizaci této kriminality při prvním kontaktu oběti s policií - by proto bylo
namístě učinit nejen obsahem zprávy, kterou má ministr vnitra předložit vládě do 30.
června 2000, ale i obsahem zpráv následných. Tento úkol by měl být hodnocen vždy
s odstupem jednoho roku.
8.4. Možnosti policie proškolit větší počet svých příslušníků, jak bylo uloženo ministru
vnitra usnesením č. 789 z roku 1999, byly výrazně omezeny skutečností, že toto usnesení
nebylo spojeno s přidělením žádných dodatečných prostředků ze státního rozpočtu.
Úkol pokračovat v takto orientovaných metodických zaměstnáních musí proto být spojen
s přidělením dostatečných finančních prostředků na jeho realizaci.
8.5. Do školení policistů by měly být kromě rozpoznávání rasisticky motivovaných trestných
činů zařazeny také základní informace o romské komunitě a jejích kulturních odlišnostech.
Je nesporné, že podceňování informací poskytovaných Romy jako svědky či
oznamovateli trestných činů pramení z toho, že mnozí policisté – podobně jako nemalá
část širší veřejnosti – vnímají Romy jako kriminální subkulturu, jejíž příslušníci jsou a
priori nevěrohodní. Překonání těchto stereotypů a profesionálních deformací jistě nebude
snadné; nelze však na ně rezignovat.
8.6. Je nutno rovněž usilovat o další zvyšování otevřenosti výchovy policistů zapojením
nepolicejních odborníků, zástupců akademické obce i občanské společnosti do jejich
vzdělávání. Tento bod se týká nejen výchovy proti rasizmu a k toleranci, ale i lidských
práv obecně.
8.7. Ve spolupráci se zahraničními partnery, zejména s USA, připravuje v současné době
sekretariát Rady pro lidská práva zkušební program zcela nového typu. Budou to
interaktivní semináře pro soudce, státní zástupce a policisty. Na programu se podílejí
ministerstva spravedlnosti a vnitra a zmocněnec vlády pro lidská práva. Tento program
vychází z amerických a západoevropských zkušeností. Týká se problematických oblastí
práce orgánů činných v trestním řízení – postihu rasisticky motivovaných trestných činů,
přístupu k českým občanům a cizincům, respektive Romům a neromům, v trestním řízení,
jakož i využití probace a mediace. Bylo by vhodné, aby bylo oběma zúčastněným
ministerstvům uloženo tento zkušební program v roce 2000 nejen realizovat
v plánovaném (poměrně omezeném) rozsahu, ale i vyhodnotit. Předpokládá se totiž, že
součástí tohoto programu bude i vytvoření týmu českých školitelů dobře obeznámených
s mezinárodním kontextem a zkušenostmi jiných států. Pokud se zkušební program
osvědčí, bylo by možno v roce 2001 a dalších letech jeho působení podstatně rozšířit.
8.8. Další možnost, jak rozšířit znalosti soudců o rasisticky motivované trestné činnosti a
stimulovat účinnější postupy proti takovým trestným činům, představuje využití zkušebního
projektu resocializace pachatelů méně závažných rasisticky motivovaných trestných
činů, vypracovaného zmocněncem vlády pro lidská práva v součinnosti s ministrem
spravedlnosti a ministrem práce a sociálních věcí (bod 4 usnesení č. 789/1999). Je nutno
přikročit ke konkrétnímu provádění tohoto programu alternativních trestů a k jeho
pravidelnému vyhodnocování. Cílem je, aby přístup soudů k pachatelům rasisticky motivovaných
trestných činů, mj. útoků proti Romům, byl diferencovaný. Přitom je třeba zdůraznit,
že není myšlena diferenciace podle typu oběti („spořádaný“ versus „nespořádaný“
Rom), nýbrž podle typu trestného činu a osobnosti pachatele. Ani v trestním řízení
s pachateli rasisticky motivovaných trestných činů totiž není vhodné počítat pouze
s represí: kromě důslednější represe je nutno usilovat i o sekundární prevenci. Projekt
resocializace pachatelů méně závažných rasisticky motivovaných trestných činů se
v současné době zpracovává na ministerstvu spravedlnosti.
8.9. Dosavadní neuspokojivé uplatňování postupu podle ustanovení § 12 zákona
č.83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje rozpustit
občanské sdružení hlásající rasovou nenávist teprve po upozornění na konkrétní
bod programu, kterým porušují zákon, pokud tento bod svého programu nevypustí, bude
v dohledné době změněno. Účinnější postup vůči sdružením, která vyvíjejí činnost směřující
k popírání a omezování lidských práv, umožní nová právní úprava na úseku sdružovacího
práva. Návrh zákona o spolcích byl předložen v prosinci 1999 vládě a Parlamentu
ČR v březnu 2000. Předpokládá se, že spolky vyvíjející takovou činnost by mohly
být ministerstvem vnitra zrušeny již bez předchozí výzvy k upuštění od této činnosti.
8.10. Pro upřesnění dalšího postupu by bylo vhodné v souvislosti se zprávou o postupu
státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasizmem a xenofobií nebo páchaných
příznivci extremistických skupin, kterou každoročně předkládá ministr vnitra
v součinnosti s ministrem spravedlnosti, požadovat i další analytické rozpracování přehledu
trestných činů a eventuelně i přestupků s extremistickým podtextem, včetně trestných
činů a přestupků motivovaných rasovou a národnostní nesnášenlivostí či spáchaných
přívrženci extremistických skupin, který je součástí zprávy. Ministerstvo vnitra by
ve zprávě o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasizmem
a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin za rok 1999 podávalo informaci
o:
- vyhodnocení nejzávažnějších případů rasisticky motivovaných násilných činů (nikoli
podle trestní kvalifikace, ale podle způsobených následků), aby bylo možno sledovat,
jak se u srovnatelných případů vyvíjela úspěšnost vyšetřování, trestní kvalifikace, výše
trestů atd.
- vyhodnocení všech případů, kdy byli z rasisticky motivovaných trestných činů obviněni
Romové,
- z bezpečnostní zprávy za rok 1998 totiž plyne, že právě Romové představují významný
podíl podnikatelů „extremistické“ či rasisticky motivované trestné činnosti,
což vyvolává značný údiv a volá po vysvětlení. Případná námitka, že procento Romů
mezi těmito obviněnými nelze vyhodnotit, protože romská národnost není u pachatelů
sledována, v tomto případě neplatí, protože verbální či fyzický útok jednoho etnického
Čecha proti druhému by jistě nemohl být hodnocen jako rasisticky motivovaný,
takže podmínkou takového obvinění zjevně je, že tito obvinění byli jako Romové
identifikováni.
8.11. Protirasistická kampaň, o níž usnesením č. 34 z 11. ledna 1999, k přípravě kampaně
proti rasizmu, rozhodla vláda a na niž byly usnesením č.549 ze dne 31.května
1999, k přípravě kampaně proti rasizmu, vyčleněny prostředky ve výši do 10 milionů Kč,
byla zahájena 8.prosince 1999 a bude pokračovat do konce června 2000.
8.12. Účinek kampaně se pokusí alespoň orientačně vyhodnotit závěrečný průzkum veřejného
mínění. Podle zkušeností zemí Evropské unie, například Velké Británie a Německa,
nelze od půlroční kampaně očekávat převratné změny – tím spíše, že její rozpočet
je poměrně skromný. Všechny zahraniční zkušenosti nasvědčují tomu, že se změny
ve veřejném mínění začnou projevovat až po několikaletém intenzivním působení.
Předpokládá se, že na tuto kampaň bude moci částečně navázat podobně orientovaný
projekt hrazený z prostředků Evropské unie (PHARE 99), ale bylo by politicky neúnosné,
aby návazná činnost byla odkázána výlučně na financování ze zahraničních zdrojů.
Proto lze doporučit:
- Vyčleňovat každoročně prostředky minimálně stejného rozsahu, jaké byly určeny na
připravovanou první kampaň proti rasizmu.
- Vytvořit koordinační skupinu (3 - 4 osoby), která bude pověřena vyhodnocením výsledků
této úvodní kampaně (do 31. září 2000) a přípravou kampaně následné, přičemž
v této skupině budou jak odborníci na práci ve sdělovacích prostředcích, tak odborníci
na problematiku romské menšiny a dalších etnických skupin žijících v České republice.
Členové této skupiny by měli být zaměstnanci státní správy a měli by příští mediální a
výchovně-vzdělávací kampaně proti rasizmu, resp. pro toleranci a zlepšování interetnických
vztahů, aktivně vytvářet. Větší díl práce na těchto kampaních by se přenesl na
zaměstnance státní správy; profesionální agentury, vybrané ve výběrových řízeních, by
přispívaly ke kreativním řešením, ale jejich role by byla jen servisní.
8.13. Pro zařazení koordinační skupiny existují variantní řešení:
Její zařazení v odboru pro lidská práva Úřadu vlády nebo zařazení do případně nově
vytvořeného Úřadu pro etnickou rovnost a integraci. Ve prospěch druhé varianty lze
uvést, že výše zmíněná instituce by měla samostatnou rozpočtovou kapitolu a při přidělení
prostředků na kampaň by se mohla vyhnout obtížím, s nimiž se potýkal odbor pro
lidská práva Úřadu vlády při přípravě zkušební kampaně.
8.14. Zvýšení pocitu bezpečnosti romských komunit napomůže rozhodnutí o pietní úpravě
obou míst táborů nucené koncentrace Romů v období druhé světové války v Letech u
Písku a v Hodoníně u Kunštátu, které bude významným prvkem uznání historického
dluhu vůči Romům. Řešení je jednou z podmínek zlepšování soužití.
9. Výzkum soužití různých etnik
9.1. Výsledky odborných analýz budou významné jak pro koncipování opatření vládní
politiky, tak pro prezentaci státní politiky v zahraničí a koncipování mezinárodní politiky
v oblasti ochrany etnických menšin.
9.2. Zahájení systematického výzkumu je mimořádně potřebné. Bude však značně obtížné,
protože bude zapotřebí vypracovat způsoby získávání informací mezi romským
obyvatelstvem, jednat s jeho reprezentacemi s cílem získat jejich podporu a zájem na
tomto výzkumu a položit základy pro dlouhodobý výzkum v této oblasti. Všechny výzkumy
bude koordinovat případně vytvořený Úřad a do jeho vzniku Komise, aby se vyloučila
duplicita.
9.3. Podstatnou záležitostí pro zavedení úspěšných podpůrných opatření ve vztahu
k romské populaci je znalost stavu a tendencí demografického vývoje romské populace.
Sčítání lidu neposkytuje spolehlivé údaje. Bude nutné nalézt metodu sběru demografických
údajů o romské menšině a na základě použitelných podkladů i odhadů popsat demografickou
situaci a prognózy vývoje, včetně územního rozložení. Demografická analýza
a validní předpoklad dalšího vývoje jsou úzce spojeny s potřebou zpracování metody
získávání dat, kompatibilních s mezinárodními standardy. Takto získaná data napomohou
formulovat integrační opatření a jejich ekonomické souvislosti.
9.4. Doporučuje se podpořit interdisciplinární výzkum individuálních, rodinných i skupinových
sociálních trajektorií romských obyvatel, jejich sociálních aspirací a faktorů, které
jejich sociální mobilitu ovlivňují. Významnou součástí takových výzkumů mohou být dílčí
případové studie a jejich zobecnění. Výzkum uvnitř menšiny bude vyžadovat pečlivý výběr
respondentských rodin, vytvoření kontrolního vzorku apod.
9.5. Je nutno provést podrobnou analýzu projektů, které fungují, zhodnotit využité prostředky
a nalézt způsob dalšího užití. Doporučujeme podpořit jak kvalitativní výzkumy
úspěšně aplikovaných projektů vedoucích k nápravě vztahů majority a minority, tak
kvantitativní i kvalitativní výzkumy uvnitř romské komunity.
9.6. Výzkumné práce o soužití a integraci romské menšiny, stejně jako výzkumy uvnitř
ní, musejí sloužit jako prostředek k posílení Romů v jejich emancipačních, a tím i integračních
snahách. Výzkumy napomohou získat informace o sociálním, kulturním i ekonomickém
rozvoji příslušníků romské komunity; cílem samotným pak bude aplikace poznatků
získaných výzkumem v praxi, ve formě zkušebních nebo celostátních programů.
9.7. Romové, respektive cesty k jejich integraci, budou trvalou prioritou výzkumu. Takový
výzkum je třeba podpořit i finančně, a to:
a) účelovou finanční podporou výzkumů na fakultách a v ústavech univerzit a vysokých
škol,
b) zahrnutím poznávání romské menšiny mezi významné dlouhodobé a kontinuální
výzkumy v resortních výzkumných ústavech a střediscích,
c) zařazením výzkumu mezi významné v resortních grantových agenturách při poskytování
dotací z prostředků určených v příslušných resortech na vědu a výzkum.
9.8. Výzkumné studie by měly být vždy doplněny o podrobné rozpracování návrhů opatření.
Na výzkumech se bude jistě podílet i nová katedra romistiky Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy, centrum romistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně
v Ústí nad Labem, Muzeum romské kultury v Brně, projekt romského vzdělávání katedry
sociologie a andragogiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci i případně
nově vytvořený Úřad.
9.9. Přednost při výzkumu mají:
a) analýza a prognóza demografického vývoje romských obyvatel v České republice
do roku 2020,
b) analýza sociálně-ekonomické situace romské menšiny,
c) analýza příčin a mechanizmu vzniku soustředění romských obyvatel ve městech,
vznik ghett, rozbor problémů s tím souvisejících,
d) analýza faktorů ovlivňujících společenskou integraci a sociální vzestup příslušníků
romské komunity s návrhy na příslušná opatření vedoucí k nápravě,
e) komunikační strategie napomáhající k narovnání vztahů mezi menšinami a většinovou
populací, stejně jako vztahů uvnitř romské menšiny,
f) sociální práce v místní romské komunitě, účinnost jednotlivých forem,
g) pedagogika, multikulturní výchova a výchova k lidským právům,
h) možnosti udržení a rozvoje romského folklóru,
i) historie Romů, vývoje a posuny v normách a hodnotách uvnitř romské menšiny,
j) romský jazyk, jeho udržení a rozvoj, včetně dialektologických studií,
k) mezinárodní (evropský) rozměr soužití s Romy.
9.10. Tyto dlouhodobé i krátkodobé výzkumy budou průběžně sledovány a hodnoceny
odbornými garanty a zadavateli. Výsledky výzkumných prací budou postupně zveřejňovány.
Vedoucí případně vytvořeného Úřadu a do jeho vzniku předseda Meziresortní komise
pro záležitosti romské komunity bude koordinovat neformální skupinu složenou ze
zadavatelů výzkumů financovaných vládou a resorty. Její členové se budou o svých
projektech vzájemně informovat a informace o výzkumných programech budou rovněž
bez prodlení dostupnými prostředky zveřejňovat.
9.11. Výzkum je základ každé odborné práce. Ideální je, může-li výzkum předcházet
zásahům do situace. Na druhou stranu je zřejmé, že situace Romů v České republice
vyžaduje okamžité kroky i za cenu toho, že to nebudou kroky bezchybné. Výzkum by
měl napomoci především tomu, aby další kroky už nemusely vycházet jen
z kvalifikovaných odhadů, z praktické znalosti, z dlouholeté zkušenosti či jiných,
v zásadě neodborných přístupů.
10. Občanské poradny
10.1. Práce občanských poraden je profesionální. Jejich přístup ke klientům je ojedinělý
a vůči Romům vhodný. Proto se jeví nanejvýš potřebným, aby se jejich služby staly lehce
dosažitelné i příslušníkům romské komunity. K tomu je především nutné podpořit
rozvoj sítě těchto poraden tak, aby v co nejkratší době byly alespoň ve všech okresních
městech.
10.2. Vzhledem k dosud nepřekonané nedůvěře Romů k neromským institucím by bylo
vhodné, kdyby v těchto poradnách, alespoň v místech s vyšší koncentrací romské komunity,
mohli pracovat i Romové, a to nejen jako dobrovolníci, ale také jako placení asistenti.
Romský asistent poradny by mohl pomoci v poradně zaměstnaným odborníkům
v komunikaci s Romy, mohl by vyhledávat potenciální klienty v terénu a méně aktivní
klienty by při vyřizování jejich záležitostí, podle rady odborného poradce, mohl doprovázet.
10.3. Romští pracovníci poraden by se zabývali problémy, jež by pravidelně vyhodnocovali
a konzultovali s pracovníky příslušných městských či okresních úřadů. Z pohledu
nestátních organizací by pak upozorňovali na systémové nedostatky současné právní
úpravy a mohli by se domáhat její změny. Pro romského asistenta bude vhodné vytvořit
takové mzdové a pracovní podmínky, aby o tuto práci měli zájem především Romové,
kteří již požívají jisté autority v místní romské komunitě. Dále by bylo třeba připravit zaškolení
a návazné cyklické proškolování, které by usnadnilo jejich komunikaci
s odbornými poradci poradny.
10.4. Při školení Romů, kteří projeví zájem o práci v občanských poradnách, je možno
navázat na výuku sociální práce, zajišťovanou Evangelickou akademií se sídlem v Praze
4, i na školení prováděná Asociací Občanských Poraden.
11. Nestátní neziskové organizace
11.1. Pro rozvoj neziskových organizací podílejících se na povznesení romské menšiny
je nutné ujednotit praxi udělování dotací ze státních prostředků. Cílem je dosažení takové
situace, aby se o dotacích romských a proromských projektů rozhodovalo koordinovaně.
Pokud zůstane rozhodování v působnosti jednotlivých ministerstev, je žádoucí,
aby veškeré informace o romských a proromských projektech byly evidovány a vyhodnocovány
Komisí. Za optimální považujeme svěřit rozhodování o dotacích pro romské a
proromské projekty Komisi, nebo budoucímu případnému Úřadu pro etnickou rovnost a
integraci. Na tomto rozhodování by se podílela jednotlivá ministerstva, která by kontrolovala
realizaci projektů.
11.2. O granty budou moci žádat za rovných podmínek fyzické i právnické osoby, státní
organizace (např. školy, školské úřady, okresní úřady), samospráva i nestátní neziskové
organizace registrované jako občanská sdružení (spolky), obecně prospěšné společnosti
a účelová zařízení církví. ministerstvo práce a sociálních věcí usiluje již nyní o
zrovnoprávnění poskytovatelů služeb (státních i nestátních) prostřednictvím akreditací
sociálních služeb a změnou systému jejich financování.
11.3. Doporučujeme dvě varianty vedení těchto projektů:
- dotační politiku vlády bude provádět a projekty povede Komise a po svém případném
vzniku nově vytvořený Úřad,
- projekty uskuteční smluvně vázané organizace pod kontrolou Komise a po jeho vzniku
pod kontrolou nově vytvořeného Úřadu.
11.4. Z hlediska podpory romských a proromských projektů je výhodné podporovat i
malé projekty, i když je to administrativně náročnější.
11.5. Vyúčtování čerpání prostředků se doporučuje předkládat průběžně kontrolní skupině,
která bude řešitelům dávat doporučení.
11.6. Komise a po svém případném vzniku Úřad zajistí dohled nad uskutečňováním
projektů.
12. Závěry
12.1. Tato vládou schválená koncepce pro léta 2001 - 2020 je otevřena ke stálé celospolečenské
diskusi. V průběhu času musí být podrobena změnám a doplňkům především
podle výsledků výzkumu a vyhodnocování úspěšnosti jednotlivých, již učiněných
kroků. Překonané postoje a názory z ní budou průběžně odstraňovány. Ve všeobecné
diskusi sehraje důležitou úlohu Parlament České republiky. Zúčastní se jí nejen odborníci
a pracovníci státní správy, nýbrž široká veřejnost včetně Romů a jejich občanských
sdružení a dalších organizací. Významné změny, zvláště pokud jde o romské poradce,
asistenty a koordinátory a také úřadovny zamýšleného Úřadu, nastanou při postupném
zavádění krajského zřízení. Ochrana práv Romů i integrační snahy budou spojeny s
krajskými samosprávnými orgány a stát musí nalézt způsob, jak tyto funkce podpořit
nebo i zajistit.
12.2. K dotváření koncepce bude vytvořena funkční pracovní skupina složená ze zástupců
resortních ministerstev, zástupců měst a obcí s vyšší koncentrací romských komunit,
romských aktivistů a odborníků, která bude nacházet a doporučovat změny v
koncepci tak, aby řešila současnou situaci koexistence menšin a většiny ve státě ve
smyslu předpokládaného vývoje směřujícího k evropské integraci.
12.3. Příslušný orgán - nyní zmocněnec vlády pro lidská práva, který je předsedou Komise,
a eventuálně v budoucnu Úřad - bude vládě průběžně navrhovat aktualizaci koncepce,
a to vždy koncem každého kalendářního roku. Vláda pak o aktualizaci rozhodne.
12.4. Způsob přijetí koncepce, její propagace, uskutečňování jejích cílů a další rozvíjení
jejích prvků bude mít značný vliv na hodnocení České republiky Evropskou komisí, která
se k dosavadnímu způsobu soužití většiny s Romy a právní ochrany Romů vyjádřila v
poslední hodnotící zprávě kriticky. Zpráva, která má být vydána na podzim 2000, bude
pro vstup České republiky do Evropské unie klíčovou. V tomto smyslu ovlivňuje vládní
řešení integrace Romů do společnosti integraci České republiky do Evropy.
V Praze 1. března 2000
konečné znění ze 14. června 2000
IV.
Zpráva zmocněnce vlády pro lidská práva
o současné situaci romských komunit
V této zprávě záměrně neuvádíme, co jednotlivé resorty vykonávají při plnění usnesení
vlády ze dne 29.října 1997 č.686, ke zprávě o situaci romské komunity v České republice
a k současné situaci v romské komunitě, a dalších usnesení týkajících se romských
komunit. Vláda je informována dvakrát ročně zprávou o plnění těchto usnesení.
Zpráva se snaží popsat problémy, které romské komunity v České republice mají, a hledat
jejich příčiny. Tato zpráva se snaží hledat především příčiny, které může vláda svými
rozhodnutími odstranit a méně se zabývá příčinami, které by měly odstranit romské komunity,
respektive jejich členové sami. Návrhy řešení těchto problémů jsou obsaženy v
koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci
do společnosti, (dále jen koncepce romské integrace).
1. ROMOVÉ JAKO ETNICKÁ MENŠINA, JEJICH ÚČAST NA SPRÁVĚ VĚCÍ VEŘEJNÝCH
1.1. Objasnění základních pojmů a vyvracení některých mýtů.
Pro porozumění koncepce romské integrace (dále jen „koncepce“) je třeba objasnit základní
pojmy a upozornit na nesprávnost některých rozšířených názorů:
1.1.1. Romů nežije v České republice 250 nebo dokonce 300 či více tisíc, jak se často
tvrdí. Skutečný počet osob, které jsou většinovou společností považovány za Romy, je
pravděpodobně nižší než 200 tisíc2. Do tohoto počtu nejsou započítáváni asimilovaní
Romové (většinou ze smíšených manželství) a asimilované romské rodiny, které se
s romskými komunitami nestýkají, nemluví jejich jazykem a nejsou nositeli jejich kultury.
Asimilovaných Romů, které za Romy nepovažuje ani jejich okolí, je jistě několik desítek
tisíc. Do romských komunit patří podle našeho názoru i ti Neromové, kteří v ní žijí jejím
způsobem života, často jako manželé či partneři Romů.
1.1.2. Podpora sociálního vzestupu, kterou se snaží formulovat i tato koncepce, se týká
Romů jako příslušníků etnické menšiny, především však sociálně marginalizovaných
Romů v místních romských společenstvích (komunitách). V 70.letech úřady, které Romům
poskytovaly pomoc, odlišovaly mezi pojmy Cikán (podle předpokládané národnosti)
a cikán (podle způsobu života). Je třeba vzít v úvahu, že v určitých situacích se pravděpodobně
z účelových důvodů nebo z neznalosti uvádějí odhady počtů Romů vyšší,
než je skutečnost. Také samospráva, zvláště v konfliktních místech, má často tendenci,
z pochopitelných důvodů finančních či prestižních, tyto počty zkreslovat směrem nahoru.
Stejný zájem mají i nestátní neziskové organizace a další žadatelé o granty a jiné finanční
prostředky. Ostatně i někdejší národní výbory, které do roku 1989 prováděly evidenci
počtů Romů, mohly, aby získaly více prostředků, tyto počty nadhodnocovat3.
2 Srovnej Květa Kalibová: Romové z pohledu statistiky demografie, in: Romové v České republice, str.107,
dále V.Srb: Skolarizace romské mládeže, Demografie, ročník 39, 1997, č.1. Souvislosti viz i Helena Balabánová:
Romské děti v systému základního školství a jejich následná profesionální příprava a uplatnění
in: Romové v české republice, Socioklub, Praha 1999, str.102 a následující.
3 Květa Kalibová: citované dílo, str.98
1.1.3. Až do roku 1989 se počty Romů v Československu sledovaly hned na několika
úrovních: narozené děti se označovaly v kartotékách porodnic a hlášení o těchto počtech
se pravidelně, jednou ročně, zasílala ministerstvu vnitra. Také školy vedly evidenci
romských dětí a rovněž ji jednou ročně vykazovaly. Pracovníci pověření péčí o cikánské
obyvatelstvo (kurátoři) vedli do roku 1989 evidenci podle okresů a do ní uváděli nejen
počty, ale též věkovou a socio-profesní strukturu. I když tyto evidence nebyly nikdy
přesné, pro statistické účely a rozhodování o celorepublikových opatřeních byly jistě více
než dostatečné. Právě posledně jmenovaná evidence kurátorů, která byla vytvářena
s využitím dvou prvních evidencí, byla vysoce validní. Pokud byly údaje nějak zkresleny,
bylo to většinou směrem nahoru – pracovníci pověření péčí o cikánské obyvatelstvo (kurátoři)
neměli zájem počty snižovat. Romové, kteří dočasně nebo částečně žili v jiném
než původním okrese, byli však často počítáni dvakrát. V roce 1993 se očekávalo větší
stěhování Romů ze Slovenska do českých zemí. Nic takového nenastalo, naopak nemálo
romských rodin, které již více let žily v České republice, se po potížích se získáváním
českého občanství odstěhovalo zpět na Slovensko. Rovněž nemalá je emigrace
Romů do západních zemí. Naopak do země přichází jen nemnoho Romů z Rumunska a
bývalé Jugoslávie, ale ti zde nezůstávají, Česká republika je pro ně tranzitní zemí.
1.1.4. Při tvorbě takzvaného kvalifikovaného odhadu je tedy třeba vycházet ze znalosti
všech uvedených skutečností a z evidencí vedených do roku 1989. Vzhledem k tomu,
že tyto evidence byly podle jednotných kritérií vedeny dlouhodobě, nejméně od roku
1974, kdy byla ve všech okresech vytvořena místa kurátorů pro cikánské obyvatelstvo,
je možno prodloužit vývojové křivky a dobrat se tak pravděpodobných výsledků. Podle
těchto evidencí byl meziroční přírůstek romského obyvatelstva v letech 1970 – 1980
průměrně 3,8 procenta, v letech 1980 až do roku 1989 byl 3,3 procenta. Dnes už nemůžeme
odlišit, jaký podíl měl na tomto čísle přírůstek přirozený a jaký podíl byl způsoben
migrací ze Slovenska (s odečtením migrace z českých zemí na Slovensko). V dalším
přebíráme předpoklad Květy Kalibové4, že celkový přírůstek v letech 1990 – 1998 byl
3,0 procenta, i když některé skutečnosti nasvědčují tomu, že by mohl být i nižší. Přirozený
přírůstek mohlo snížit i zhoršení bytové situace. Porodnost romských žen rovněž
klesá. Podle téže autorky, čerpající z kurátorské evidence cikánského obyvatelstva, žilo
v roce 1989 v České republice 145 738 Romů5. Pokud tedy budeme počítat
s tříprocentním přírůstkem, žilo v roce 1999 v České republice 195 860 Romů. Pracovníci
kanceláře Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity (dále jen "Komise“)
odhadují, že skutečný počet by mohl být o 5 procent vyšší a až o 15 procent nižší – tedy
166 až 206 tisíc Romů v České republice.
1.1.5. Nižší počty podporují i odhady prováděné v letech 1970 a 1980 tajně (bez vědomí
respondentů) při sčítání lidu. Sčítací komisaři, kteří vycházeli z pokynu vázaného na
způsob života domácnosti, však odhadli v roce 1980 o 20 procent méně cikánů než kurátoři.
(Na Slovensku byl rozdíl směrem dolů pouhá dvě procenta.) Také Jitka Gjuričová
z ministerstva vnitra odhaduje6 na základě extrapolace odhadů ze 70. a 80.let počet
Romů žijících nyní v České republice na 150 až 180 tisíc.
1.1.6. Při sčítání lidu se v roce 1991 k romské národnosti přihlásilo v České republice
necelých 33 tisíc osob, tedy cca 20 procent odhadovaného počtu, k romštině jako mateřštině
se hlásilo 24 tisíc osob, z toho 16,3 tisíce osob, které se prohlásily za Romy, a
7,7 tisíce jiných osob. Skutečnost, že k romské národní identitě se hlásilo tak málo Romů,
byla způsobena dvěma vlivy – historickým strachem potomků lidí, které po staletí
4 viz Květa Kalibová: Romové z pohledu statistiky a demografie, in: Romové v České republice, Socioklub,
Praha 1999, str.107.
5 Květa Kalibová: Demografie, ročník 38, č.4, 1997.
6 Jitka Gjuričová: Na okraji - Romové jako objekt státní politiky, Prevence se musí vyplatit, MV, odbor prevence
kriminality, Praha 1999
vraždili a pronásledovali a které postihl holocaust, a nevědomostí, že na rozdíl od období
před rokem 1990 se k romské národnosti hlásit mohou, respektive neznalost, že je
možno hlásit se k jiné národnosti než dříve. Do roku 1989 neměli Romové
v Československu možnost hlásit se k romské (cikánské) národnosti, přihlášení se
k nějaké (jiné než národnosti bylo přitom povinné. Romští obyvatelé českých zemí se
proto hlásili k české, slovenské nebo maďarské národnosti. Předpisy, které zakazovaly
Romům hlásit se ke své identitě, měly asimilační povahu.
1.1.7. Kočovníci. Romy z Československa nelze zařazovat do stejné skupiny jako západoevropské
gens du voyage, travellers, i když tito kočovníci jsou většinou Romové. S
výjimkou olašských Romů, kterých je zhruba 10 procent všech dnešních Romů v České
republice, jsou Romové po mnoho generací, většinou od Marie Terezie, některé rodiny
už od 16. století, usedlí. Jsou to většinou potomci slovenských Romů, kteří se do českých
zemí začali stěhovat po válce. (Podrobněji viz 1.5.1., 3.2., 5.2. a další.)
1.1.8. Na adresu západoevropských zemí zaznívá v České republice často kritika podmínek,
v nichž žijí – většinou kočovní – Romové. Česká republika má jistě povinnost -
pomocí mechanizmů mezinárodních a evropských smluv, a morálně jistě i při bilaterálních
stycích - kritizovat jiné státy za nedostatky při ochraně lidských práv. Je přitom
správné být adresným, například Francii za nedostatečnou ochranu etnických menšin
kritizovat Česká republika nemůže, neboť Francie etnické menšiny neuznává a nepřistoupila
k žádné smlouvě na jejich ochranu. Každá kritika, pochází-li od státu, by měla
být nejen fundovaná, ale navíc i procedurálně vhodná. Porušování lidských práv romské
a kočovnické menšiny v západoevropských zemích není nijak výrazné, v České republice
tato kritika slouží jen k zastírání domácí situace.
1.1.9. K výrazu pozitivní diskriminace. Výrazů „pozitivní rasizmus“, „rasizmus naruby“,
„opačná diskriminace“ a „pozitivní diskriminace“ používají ve světě většinou odpůrci vyrovnávacích
(pozitivních, afirmativních) postupů, přístupů či akcí nebo lidé nepoučení.
Skutečnost, že takové akce či přístupy nejsou diskriminací, je v českém právním řádu ve
formě nadzákonného předpisu stvrzena mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika
vázána, zejména Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace
(její článek 1, odstavec 4). Koncepce soužití s Romy, schválená 7.dubna 1999
vládou, také hovoří o vyrovnávacích akcích.
1.1.10. Názvu Rom místo Cikán (cikán) se začalo užívat v češtině a slovenštině
v Československu poprvé v roce 1968. (Slovenský ekvivalent je Róm, Rómovia.) V oné
době Romové založili Svaz Cikánů-Romů – vznikal zdola, z místních organizací – jako
výraz emancipačního sebeorganizování se. Státní orgány, které likvidovaly mnohé demokratické
prvky, jež si v letech 1968 – 1969 čs. společnost vytvořila, zrušily také Svaz
Cikánů-Romů. Výraz Cikán byl pak užíván až do ledna 1989, kdy předsednictvo ÚV
KSČ rozhodlo o změně a nadále se používá výraz Rom. Evropští (a američtí) Romové
se ve svém jazyku nazývají Rom, množné číslo Roma; výjimku tvoří některé skupiny,
které se vzdaly své původní mateřštiny. Největší je maďarská, kde se za Romy označují
Romové olašští a beáští (ti hovoří dialektem archaické rumunštiny), zatímco tamní Ungrike
Roma, hovořící jen maďarsky, se nazývají Cikány. V České republice je třeba důsledně
trvat na označení Rom, většina Romů si to přeje. Ostatně již v roce 1971 požádala
tehdy založená Mezinárodní romská unie (IRU) o užívání slova Roma a tendence
nahrazování apelativ etnonymy je v evropských jazycích častější7. V některých moravských
dialektech češtiny znamená navíc cikánit totéž, co ve spisovné slovenštině cigániť:
klamat, podvádět, lhát; cigán je slovensky totéž co klamár. V obou jazycích má apelativum
Cikán/Cigán pejorativní nádech, zvláště v posledních deseti letech, kdy se oficiálně
užívá výrazu Rom/Róm.
7 viz například dřívější Böhme – Tscheche, Chochol – Ukrajinec, Čuchoněc – Fin, Habešan – Etiopec,
z poslední doby Křovák – San, Eskymák – Inuit a j.
1.2. Integrace, asimilace a emancipace
1.2.1. Většinová společnost pohlíží na Romy v zásadě dvojím způsobem, který předznamenává
způsob řešení problematiky společenského soužití s nimi. Podobný pohled
mají i Romové sami na sebe.
1.2.2. První možností je nazírat na Romy jako na etnickou skupinu, která je menšinou
nikoliv především sociální, nýbrž ve smyslu hlavy třetí Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) menšinou „národnostní a/nebo etnickou“. Jinak řečeno, český ústavní
pořádek zaručuje Romům menšinová práva, jež příslušníci romské menšiny užívají
společně s jinými příslušníky téže menšiny. Romové v jednotlivých zemích jsou, říkají
mnozí, a především stále častěji oni sami, součástí nově se vytvářejícího evropského
romského národa. Důraz na etnicitu, tedy na národní identitu (slovy Rámcové úmluvy o
ochraně národnostních menšin, dále jen "Rámcové úmluvy"), důraz, řečeno pojmem
českého ústavního pořádku, na národnost8 nebo na příslušnost k menšině, jejíž
práva stát zaručuje, je východiskem pro integraci Romů do většinové společnosti, založené
na emancipaci romské menšiny. Integrací rozumíme postupné funkční soužití většiny
a menšiny, vzájemné kulturní ovlivňování většiny a všech menšin, rozvoj menšinové
kultury vedoucí k multikulturalitě společnosti, který obohacuje všechny její části.
V integračním procesu nesmějí být Romové manipulováni. Je to proces založený nejen
na dobrovolnosti Romů, ale i na svobodné vůli rostoucího počtu Romů i příslušníků většiny
spolupracovat.
1.2.3. Druhý pohled na Romy si všímá především příkrého sociálního rozdílu mezi většinou
Romů a většinou české společnosti a zdůrazňuje nutnost snížení nezaměstnanosti,
zvýšení kvalifikace a úrovně vzdělání a zlepšení bydlení a zdravotního stavu romské
populace. Redukce celé problematiky na sociální dimenzi, jakkoli je její řešení nejen
důležité, nýbrž nezbytné, vede k zanedbání etnického rozměru pohledu na Romy a může
podporovat jejich asimilaci.
1.2.4. Integrací se zde rozumí dobrovolné a ze strany menšiny požadované začlenění
jedinců a skupin do společnosti při zachování jejich vlastní identity. V případě Romů k ní
patří především jazyk a vlastní kultura, včetně těch nepsaných skupinových norem, které
nejsou v rozporu s obecně platnými normami společnosti jako celku. Asimilací je
oproti tomu takové začlenění se do společnosti, při kterém se jedinec vzdá své národní
identity, nebo její podstatné části - například mateřského jazyka, vlastní kultury a podobně.
Nedobrovolná asimilace, která byla cílem politiky do roku 1989, je nepřijatelná.
Dobrovolná asimilace je jednostranný proces ze svobodné vůle a iniciativy jedince, který
se chce asimilovat. Je na jeho svobodném rozhodnutí, zda a do jaké míry se chce asimilovat.
Také v této snaze může být ze strany státní správy podporován a rozhodně by
mu nemělo být v ní bráněno. Integrace je dvoustranný proces, jehož podmínkou je dobrovolná
snaha těch, kteří se chtějí integrovat, začlenit se více do společnosti jako její
součást, a ochota celku, do něhož se chtějí integrovat, je přijmout, respektive co nejvíce
jim přijetí usnadnit. Přijímající strana musí považovat za jednu ze svých povinností
ochranu identity strany přijímané.
1.3. Romové v České republice a Evropská unie
1.3.1. Emancipační cesta vedoucí k multikulturalitě není v západní Evropě běžná. Uplatňuje
se spíše ve střední a východní Evropě, včetně Rakouska a Německa, a také
v USA, částečně ve Velké Británii a zejména pak v Kanadě. Většina států západní Evro-
8 národnost: Listina, čl.3 odst.2, příslušnost k národnostní a/nebo etnické menšině: čl. 3 odst.1, čl. 24 a čl.
25 odst.2
py rozumí integrací především asimilaci, případně podle francouzského příkladu existenci
etnických menšin v našem smyslu vůbec neuznává. Takováto „integrace“ je
v českých podmínkách překonaná. Protože ve státech EU je postavení menšin různé, je
právní úprava jejich poměrů svěřena jednotlivým státům. Ostatně Romů žije v západní
Evropě mnohem méně než v bývalé sovětské části Evropy a Jugoslávii. Sedenterizovaných
(usazených) Romů, kteří nejsou asimilováni, je v západní Evropě velmi málo, romští
kočovníci jsou zde zahrnováni mezi takzvané cestovatele, lidi cest. (Podrobněji viz
1.1.7.)
1.3.2. Při řešení nejrůznějších problémů, včetně sociálních, které se týkají romské menšiny
ve střední a východní Evropě, projevuje z uvedených právních i faktických důvodů
Evropská komise snahu nezasahovat do úpravy postavení menšin a ochrany jejich práv
v jednotlivých státech. Výsledkem tohoto přístupu je nedostatečná, pouze fragmentární
pomoc romským menšinám v kandidátských a dalších státech střední, východní a jihovýchodní
Evropy. Pomoc prostřednictvím programů PHARE je, vzhledem k historicky
zanedbanému sociálnímu stavu romské menšiny, zatím málo účinná.
1.3.3. Česká republika usiluje nyní o europeizaci soužití s Romy9. Vzhledem k různým
pohledům na etnické menšiny (ba dokonce na samu existenci menšin) v jednotlivých
státech Evropské unie se na mezinárodním fóru v poslední době často uvádí, že Komise
EU a státy Evropské unie by měly začít poskytovat přidruženým a kandidátským státům
ve střední a východní Evropě a na Balkáně společnou a orgány Komise EU koordinovanou
péči, zaměřenou na sociální postavení tamních Romů. Společným financováním lze
během několika let dosáhnout výrazného zlepšení sociálního statusu většiny romské
populace (hromadnou změnu způsobu obživy, odvozenou z historického profesního pozvednutí
celé kasty, nazývá romistka Milena Hübschmannová sanskrtizací Romů), a to
především v úrovni jejich vzdělání a profesní kvalifikace, při jejich zaměstnávání a radikálním
snížení nezaměstnanosti, a také v úrovni bydlení a zdravotního stavu.
1.3.4. Zlepšování sociálních poměrů Romů by se mohlo uskutečňovat, za pomoci Evropské
unie, poměrně bezkonfliktně i proto, že obyvatelstvo, úředníci státní správy i
Romové sami, například romští poradci, vycházejíce z výrazných asimilačních tradic,
budou ochotni podporovat kroky, které podle převládajících názorů mají či mohou vést k
přizpůsobení se Romů většině. Státní orgány budou však ve smyslu této koncepce současně
vedeny k zajišťování etnické (národnostní) dimenze rozvoje romské menšiny. Budou
tedy směrovány k péči o romský jazyk a jeho výuku, nikoliv jen jako pomocného
jazyka, k podpoře rozvoje romské kultury a školství, k péči o zachování romských tradic,
k podpoře sebeorganizování se Romů ve spolcích, sdruženích a k zajišťování jejich
účasti na správě veřejných věcí pomocí jejich menšinových orgánů, demokraticky zvolených.
(Viz i 1.6.2. a násl. a 1.7.6.)
1.3.5. Lze očekávat, že důsledkem tohoto sociálního povznesení dosud marginalizovaných
romských komunit a postupného vytváření emancipované romské menšiny bude i
citelný pokles romské emigrace do států Evropské unie.
1.3.6. Praktickým krokem europeizace soužití s romskou menšinou se stala i spolupráce
českých a slovenských státních orgánů pověřených poradní a koordinační činností
v záležitostech Romů a soužití většiny s romskou menšinou. Na podzim 1999 byla
z iniciativy prezidentů obou států založena smíšená slovensko-česká koordinační skupina
pro záležitosti romské komunity, jíž spolupředsedají vládní zmocněnci, a to slovenský
zmocněnec pro řešení problémů romské menšiny a český zmocněnec vlády pro lidská
9 Termín europeizace romské problematiky používal již v průběhu roku 1998 někdejší vedoucí české stálé
mise při Radě Evropy Jiří Malenovský (ministerstvo zahraničních věcí), který tuto myšlenku prosazoval
jako první. Termín europeizace romského problému byl použit v příloze informace, kterou ministerstvo
zahraničních věcí předložilo vládě dne 7.října 1998 pod názvem Informace o dopadu romské problematiky
na zahraniční politiku ČR.
práva. Skupina zatím koordinuje výměnu informací a materiálů a připravuje další kroky
vzájemné spolupráce.
1.4. Romové jako jedna z etnických menšin
1.4.1.Řekli jsme, že hlava třetí Listiny nese název „práva národnostních a etnických
menšin“, v textu hlavy se střídají výrazy „národnostní a etnické menšiny“ a „národnostní
nebo etnické menšiny“. Žádný český zákon ani jiný právní předpis a dokonce ani vládní
materiál nerozlišuje mezi menšinami „národnostními“ a menšinami „etnickými“. Pro české
státní orgány jsou nepřijatelné postoje, vyjadřované v některých právnických komentářích,
například že romská menšina je etnická, zatímco ostatní jsou národnostní, nebo
že Romové jsou národnostní menšinou, zatímco cikáni menšinou etnickou. Před přijetím
tzv. menšinového zákona užíváme v této koncepci - její rozšířené verzi - zkráceného
ústavního termínu etnická menšina pro menšinu nejen romskou, ale všechny menšiny,
jejichž práva jsou chráněna hlavou třetí Listiny, tedy v dikci Listiny pro všechny „národnostní
a etnické menšiny“.
1.4.2. Stará romská rodová struktura v současné době spíše zaniká, udržuje se nejvíce
u olašských Romů. Romové založili několik politických stran a hnutí a sdružili se do několika
desítek občanských sdružení. Představitelé těchto stran, hnutí a sdružení chtějí
mluvit jménem všech zdejších Romů a požadují podíl na rozhodování o všech věcech
týkajících se romské menšiny.
1.4.3. Z mezinárodních závazků, které stát přijal, vyplývá i jeho povinnost umožnit etnickým
menšinám, respektive jejich reprezentacím, účast (participaci) na rozhodování o
věcech veřejných týkajících se těchto menšin (viz 1.6.2. a násl. a 1.7.6.). Dosavadní
snahy ze strany státu zapojit Romy do rozhodování o záležitostech týkajících se romské
menšiny se vždy setkaly s kritikou až odmítáním ze strany těch představitelů romských
stran, hnutí a sdružení, kteří do rozhodovacího procesu nebyli začleněni. Romská menšina
nemůže vzhledem ke své početnosti (cca 1,5 - 2 procenta obyvatel země) prosadit
své představitele do parlamentu jinak než na kandidátkách politických stran. Poněkud
lepší situace je v jednotlivých obcích, kde je romská menšina relativně početnější. Tam
jsou Romové příslušníky místní romské skupiny voleni do obecních rad. V menších obcích
je situace jednodušší i proto, že Romové v obci žijící patří zpravidla jen k jednomu
rodu, a tak se snadněji dohodnou, kdo je má zastupovat. K zastupování na vyšší úrovni
je však třeba dosáhnout konsensu mnoha zájmových skupin, a to dosud romská menšina
a její místní skupiny nedokázaly. Pro konsensuální aktivity bude vláda vytvářet podmínky.
1.5. Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity
1.5.1. Minulé vlády samostatné České republiky založily respektive z federálních dob
převzaly poradní orgány vlády s prvky občanské společnosti. Tyto orgány, jako je Vládní
výbor pro zdravotně postižené občany a Rada pro národnosti, slouží k ochraně lidských
práv. Pod tlakem událostí, zvláště zvyšujícím se interetnickým napětím, rostoucí averzí
většinového obyvatelstva k Romům a hromadným odchodem Romů do Kanady a západní
Evropy, který měl za následek obnovení vízové povinnosti pro české občany
cestující do Kanady, rozhodla vláda v říjnu 1997 o zřízení Komise. Ta byla ustavena
v lednu 1998. Současně vzala vláda na vědomí zprávu ministra Pavla Bratinky, přiznávající
diskriminaci Romů v zemi. Současně bylo přijato usnesení vlády ze dne 29.října
1997 č.686, ke zprávě o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci
v romské komunitě, jímž vláda uložila celkem 41 úkolů 11 ministrům a dalším vedoucím
pracovníkům státní správy, směřující k řešení některých letitých problémů, jejichž plnění
dále sleduje současná vláda.
1.5.2. Většinou to jsou úkoly dlouhodobé. Plnění úkolů je průběžně kontrolováno, předseda
Komise předkládá dvakrát ročně vládě zprávu o plnění těchto úkolů, poslední
zpráva byla vládě předložena v říjnu 1999. Aktivní přístup při uskutečňování opatření k
romské integraci v poslední době zaujalo především ministerstvo práce a sociálních věcí,
které v návrhu Národního plánu zaměstnanosti na mnoha místech pamatuje na nezaměstnané
Romy a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které zajistilo zvýšení
počtu přípravných tříd pro romské děti a zvýšení počtu romských asistentů ve školách.
V zásadě však platí, že plnění mnohých úkolů je jen formální a že pro roztříštěnost orgánů
státní správy, které tyto úkoly plní, neexistuje účinná kontrola jejich účinnosti. Zejména
se nesetkáváme se snahou řešitelů úkoly rozvíjet a rozšiřovat. I tento stav posiluje
myšlenku jednoho úřadu státní správy, který by se romskou integrací systematicky
zabýval jako svou výlučnou náplní a jehož pracovníci by ze značné části byli zainteresovaní
Romové (viz kapitola 2).
1.5.3. Komise je pouze poradním orgánem vlády, bez jakýchkoli výkonných pravomocí.
V roce 1998 jí vláda poskytla pět milionů Kč na grantové projekty, z nichž její kancelář
dokázala vyčerpat jen necelé dva miliony. V roce 1999 nedostala ze státního rozpočtu
nic, na rok 2000 má vládou schváleno 21 milionů korun, zvláště na stipendia romských
studentů a zvyšování kvalifikace romských poradců a asistentů.
1.5.4. Komise byla v prosinci 1998 doplněna o zástupce ministerstva zdravotnictví a počet
romských členů v Komisi byl zvýšen z šesti na dvanáct. Současně pro zlepšení práce
Komise mezi jednotlivými zasedáními byly z představitelů jednotlivých resortů a vybraných
Romů vytvořeny úzce spolupracující dvojice, které společnými silami mají řešit
aktuální problémy a společně mají předkládat Komisi návrhy. Statut Komise umožňuje
vznik pracovních skupin složených z romských členů a z odborníků na konkrétní problematiku,
které zpracují určitý problém a výsledky své práce předloží Komisi.
1.6. Menšinový zákon
1.6.1. Usnesením vlády č. 632 z 30.září 1998 uložila vláda svému místopředsedovi –
předsedovi Legislativní rady vlády, aby jí v součinnosti s ministry vnitra, kultury a školství,

mládeže a tělovýchovy předložil návrh věcného záměru menšinového zákona,
v prodlouženém termínu v prvním čtvrtletí roku 2000. Návrh se od jara 1999 připravuje
ve spolupráci se zástupci menšin, kteří jsou členy Rady pro národnosti, poradního orgánu
vlády. Menšinový zákon vzniká ve smyslu ústavního pokynu vyjádřeného v článku 25
Listiny, jehož předchozí vlády od roku 1992 nedbaly. Práva etnických menšin, která jsou
tímto článkem zaručena, má totiž podle dikce tohoto článku zajistit zákon, který určí podrobnosti
těchto práv a podmínky, za nichž jsou zaručována. Zákon je nutný i vzhledem
k závazkům, které na sebe vzala Česká republika přijetím Rámcové úmluvy v roce 1998
a které převezme přijímanou Evropskou chartou menšinových a regionálních jazyků
(dále jen „Chartou“). Při přípravě menšinového zákona se počítá s ochranou romské,
případně olašskoromské menšiny, která bude poskytována ve smyslu Rámcové úmluvy.
Při přípravě ratifikace Charty se počítá s ochranou romštiny jako takzvaného neteritoriálního
(na území nějaké části státu nevázaného) jazyka. Ochrana se bude týkat romštiny
v její standardizaci, provedené na základě slovenských, většinou východoslovenských,
dialektů romštiny (dále jen „slovenská romština“), výhledově i olašské romštiny.
1.6.2. Zásadním obratem, který zákon přinese, je změna přístupu státních orgánů
k menšinám, tedy i k menšině romské. Za neexistence menšinového zákona poskytovaly
státní orgány menšinám a jejich příslušníkům různé prostředky a hodnoty nikoliv
proto, že by jim to zákon ukládal jako povinnost, nýbrž proto, že to Listina zaručovala a
různé zákony umožňovaly. Po přijetí menšinového zákona bude zřejmé, které etnické
skupiny stát uznává jako menšiny. Příslušníci a volené orgány těchto menšin budou mít
právo na plnění závazků státu, vyjádřené i menšinovým zákonem. Tak například příslušníci
menšin neměli dosud možnost uplatnit zákonný nárok na menšinové školství,
které státní orgány podle poměrně volné úvahy poskytují ve větším rozsahu pouze polské
menšině. Podle nového zákona bude naplněn i závazek Rámcové úmluvy o nárokovém
charakteru menšinového školství i požadavek této úmluvy, aby na správě veřejných
záležitostí, zvláště těch, které se týkají menšin, se podíleli sami příslušníci menšin.
Vlastní, autonomní postoje při této spoluúčasti na správě věcí veřejných, zvláště pak
těch, které se dané menšiny týkají, jsou významným emancipačním faktorem, napomáhajícím
dalšímu rozvoji kulturní autonomie a jejímu rozšiřování na další příslušníky menšiny.
U romské menšiny má tato samostatná činnost Romů, vedoucí k ustavování romských
institucí a institutů a posilující jejich sebevědomí a etnickou identitu, zásadní význam.
Stát je povinen všude, kde žijí Romové, vytvářet podmínky – právní i materiální –
k jejich samostatné činnosti, k rozvoji jejich iniciativy, k autonomnímu působení ve státě,
k působení přes hranice i působení mezinárodnímu a k usnadnění kolektivního, ne pouze
individuálního výkonu menšinových práv.
1.6.3. Bude třeba rozhodnout, zda menšinový zákon upraví i vznik a působnost menšinového
úřadu jako ústředního orgánu státní správy, který by se podílel na tvorbě právních
předpisů, upravujících poměry mezi etnickými menšinami a většinovou společností
a uvnitř těchto menšin. To by umožnilo zrušit nebo personálně omezit oba současné
poradní orgány vlády – Radu pro národnosti a Komisi, jejichž dosavadní činnost by nový
menšinový úřad z větší části nahradil. Tento úřad by mohl zároveň mít působnost popsanou
v kapitole 2. této zprávy jako působnost Úřadu pro etnickou rovnost a integraci
(dále jen „Úřad“). Jeho působnost by se tedy vztahovala nejen na všechny menšiny, nýbrž
i na ochranu proti diskriminaci jednotlivců odlišné státní příslušnosti či národnosti
než české a na jejich integraci.
1.6.4. Menšinový zákon upraví právní podmínky pro vznik a působnost demokraticky
zvolených reprezentací menšin, včetně romské a případně i olašskoromské. Otázka potřebnosti
uznání olašskoromské menšiny vedle menšiny romské bude ještě posouzena s
ohledem na etnickou odlišnost10 olašskoromského společenství od ostatních Romů a s
ohledem na stanovisko olašských Romů samých. Alternativou, respektující světový
trend vytváření romského národa, je zajištění podílu olašských Romů v menšinových
romských orgánech. Rovněž otázkou, zda stát může uznávat rozhodnutí nedemokraticky
vzniklé olašskoromské reprezentace (při sebeurčení i při jiném rozhodování), se bude
třeba ještě zabývat.
1.6.5. Zástupci menšin prosazují při přípravě věcného záměru tohoto zákona, aby orgány
jednotlivých menšin měly za přesně stanovených okolností právo vyvolat soudní řízení
- podle povahy věci u Ústavního soudu nebo u soudu obecného - o platnosti rozhodnutí
orgánu samosprávy nebo státní správy, jímž by bylo dotčeno ústavní právo
menšiny.
1.6.6. Při projednávání menšinového zákona vláda a později Parlament ještě zaujmou
stanovisko k několika prvkům právní úpravy, jíž se zástupci menšin v Radě pro národnosti
domáhají. Je to především zastoupení menšin v Poslanecké sněmovně nebo Senátu
prostřednictvím účasti zástupců menšin v parlamentních orgánech (komisích), dále
vznik působnosti a rozsah pravomocí menšinové reprezentace a další otázky.
1.6.7. Kromě uvedených poměrů upřesní menšinový zákon zákaz diskriminace z důvodů
rasy, národnosti, etnicity apod., upraví evidenci příslušníků menšin (viz 1.7.), stanoví
rozsah práv menšin při výkonu kulturní autonomie, při přístupu ke vzdělání včetně menšinového
školství a na ochranu a užívání jejich jazyka včetně užívání v úředním styku a
na veřejnosti. To se týká i romské, případně i olašskoromské menšiny a slovenské romštiny,
výhledově též olašské romštiny.
10 viz 5.2.2.
1.7. Evidence příslušníků menšin
1.7.1. Státní i občanské snahy, včetně snah samotných Romů, o zlepšení sociálního
postavení Romů i snahy kulturně-emancipační se v České republice neustále potýkají
se základním problémem – kolik Romů žije ve státě, kolik jich žije v obci, kolik romských
dětí chodí do té či oné školy či do určitého typu škol, jakou kvalifikaci, školní i profesní,
Romové získali či získávají, kolik je jich ve státě, v kraji či obci nezaměstnaných, jaký je
jejich zdravotní stav, jak vystupují – ať už pasivně nebo aktivně – v různých sociálněpatologických
jevech, včetně kvantifikace romských obětí rasistických útoků atd. Žádná
taková evidence, na rozdíl od minulosti, se nyní nevede. Občas jen propukají drobné
skandály, pokud se na existenci takové místní evidence přijde.
1.7.2. Skutečnost, že státní orgány nemají k dispozici žádnou evidenci Romů, je způsobena
novým ústavním pohledem. Ten platí od ledna 1991, kdy Federální shromáždění
přijalo, jako tehdy nadústavní právní normu, Listinu základních práv a svobod, vypracovanou
oběma republikovými národními radami a federálním parlamentem. Listina, která
je dnes součástí českého ústavního pořádku a slovenské ústavy, obsahuje několik nových
ústavních zásad. Patří mezi ně to, že národní identita (národnost) a přihlášení se
k etnické menšině nemůže být nikomu na újmu, že každý může svobodně o své národní
totožnosti rozhodovat a konečně že se zakazuje jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování
a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
1.7.3. Listina však zároveň zaručuje - v hlavě třetí - „práva národnostních a etnických
menšin”. Přiznává tedy příslušníkům menšin práva, která zaručují rovnost příslušníků
menšin s jinými občany. Tato menšinová práva jiní občané a jiné fyzické osoby mají také,
vzhledem ke společenským a právním poměrům je mohou naplňovat a zpravidla
také naplňují bez překážek, zatímco příslušníci menšin bez ústavních záruk a zákonného
zajištění je naplňovat nemohou. To je třeba mít na paměti, argumentujeme-li občanským
principem, který je v českém ústavním pořádku a právním řádu doplňován mnohými
prvky, sledujícími jednak naplnění společenské solidarity, jednak postupné vyrovnávání
a odstraňování nejrůznějších společenských nerovností, znevýhodnění, postižení
nebo nedostatků. Státní orgány proto přistupují od ústavního zaručení práv etnických
menšin k jejich zákonnému zajištění a praktickému uskutečňování. Z dikce Listiny a
Rámcové úmluvy, jakož i z povahy věci také plyne, že státní orgány plně respektují nejen
individuální, nýbrž i kolektivní (skupinový) výkon ústavně zaručených a zákony zajišťovaných
práv. Zákonné zajištění menšinových práv a jejich naplňování, stejně jako vyrovnávací
akce, je s „občanským principem“ (směřování k rovnoprávnosti, k rovnosti
všech před zákonem) plně v souladu.
1.7.4. Z ústavní úpravy plyne především zákaz připisovat někomu jeho národnost, určovat
mu ji. Smyslem zákazu však není ochrana menšiny jako celku před považováním
jejích anonymních příslušníků za tyto příslušníky. Jeho smyslem je výhradně ochrana
osobnosti jednotlivce. Aby tento smysl byl naplněn, jsou veškeré „objektivní” seznamy,
uvádějící národnost (národní identitu) spolu s jmény nebo jiným označením, které by
vedlo k odhalení totožnosti dané osoby, nepřípustné. Zákaz jejich vytváření a uchovávání,
spolu se sankcí za přestupek, jehož se dopustí ten, kdo zákaz přestoupí, bude obsažen
v návrhu menšinového zákona.
1.7.5. To ovšem neznamená, že státní orgány a další právnické a fyzické osoby nemohou
pořizovat odhady Romů v obci, ve škole, z počtu nezaměstnaných evidovaných na
úřadu práce apod. Menšinový zákon a na něj navazující předpisy upraví, aby z těchto
seznamů nemohlo být patrné, že nějaká konkrétní osoba je považována za Roma.
1.7.6. Státní orgány a další instituce se často obracejí na Romy jako na výlučné nebo
preferované adresáty různých akcí, programů, postupů, které mohou mít vyrovnávací
(afirmativní, pozitivní) charakter. Přitom se pociťuje jako nedostatek, že není obecně
známo, kdo je Rom. Obdobná potíž nastává při zastupování Romů jinými Romy, tedy při
vytváření romské reprezentace. Návrh menšinového zákona počítá s vytvořením menši-
nových romských orgánů zvolených na menšinovém shromáždění v obci za dozoru
státu (menšinová rada). Stát (například Úřad, pokud vznikne) bude mít nejen právo takovou
volbu pro nesrovnalosti odložit, ale neuznat po soudním přezkumu menšinový
orgán, který by vznikl v rozporu se zákonem.
1.7.7. Zákon by měl upravit, že o zveřejnění údaje o národnosti má dotčená osoba výslovně
a písemně požádat. Možnost úpravy zveřejňování národnosti jiným způsobem
bez žádosti oné osoby se jeví jako protiústavní. V zásadě nelze připustit, aby Romové
byli – s výjimkou anonymního sčítání lidu - vyzýváni k přihlášení se k romské menšině;
každá taková výzva by mohla být chápána jako ovlivňování rozhodování o národnosti.
Romská občanská sdružení, ale také romští poradci a asistenti by měli vhodným způsobem
Romy povzbuzovat, aby se postupně zbavovali svých oprávněných, historických
obav a ke svému romství se hlásili.
1.7.8. Z uvedené ústavní zásady zákazu ovlivňování rozhodování o národní totožnosti
vyplývá, že fyzická osoba se může hlásit k dvěma nebo vícero národním identitám (národnostem).
Případy dvojí nebo víceré národní totožnosti (národnosti) jsou v praxi časté
a týkají se i Romů: mnozí z nich se z etnického či kulturního hlediska považují nejen za
Romy, ale též za Čechy, Maďary nebo Slováky. Zveřejnění této skutečnosti by mělo být
možné, zachytit by je mělo na přání respondenta i sčítání lidu.
1.7.9. Pro účely statistiky budou, vedle odborných a důsledně anonymních odhadů,
sloužit výsledky, opět anonymní, sčítání lidu. Vedle národnosti (národností) přinášejí
podle platné právní úpravy i údaj o mateřském jazyku. Pro účely ochrany menšinových
jazyků by však bylo vhodné dotazování rozšířit o otázku na jazyk, kterým dotazovaná
osoba převážně hovoří v soukromí.
1.7.10. Dvojí číselné údaje – sčítání lidu a odborné odhady – se použijí ve smyslu připravovaného
menšinového zákona pro účely státní správy, školství apod. vždy, tedy
například v obci, pracovním či studijním oboru, s tím, že směrodatný bude vždy počet
s nejvyšší hodnotou.
2. ÚŘAD PRO ETNICKOU ROVNOST A INTEGRACI; RASOVÁ DISKRIMINACE
2.1. Rasová diskriminace
2.1.1. Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace ratifikovala
Československá socialistická republika dne 29. prosince 1966. Tato Úmluva je podle
článku 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
2.1.2. V právním řádu však chybějí, s výjimkou uvedené Úmluvy, konkrétní záruky proti
rasové diskriminaci v jednotlivých oblastech života, především v sociální sféře (s výjimkou
zaměstnanosti), v bytové politice, ve zdravotnictví, ve vězeňství, v armádě atd. Až
na spotřebitelský zákon a zákon o zaměstnanosti neobsahuje právní řád správní sankce
za rasovou diskriminaci. Není ani určena instituce, která by se odstraňováním diskriminace
zabývala a rasová diskriminace sama není ani právně definována. Dosáhnout nápravy
soudní cestou v občanskoprávním sporu je pro občana bez právního vzdělání a
finančního zázemí prakticky nemožné.
2.1.3. Náprava je obtížná i při diskriminaci ve službách. V zákoně č. 634/1992 Sb., o
ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je sice stanoven obecný zákaz jakékoli
diskriminace spotřebitele, ale není v něm konkrétně definováno, co se diskriminací
rozumí. Česká obchodní inspekce sice může přímo ukládat sankce za diskriminaci při
prodeji a poskytování služeb, ale její působnost je širší a obecnější než ochrana proti
rasové diskriminaci. Ve smyslu příslušného ustanovení tohoto zákona provádí Česká
obchodní inspekce jak namátkové kontroly dle vlastního rozhodnutí, tak kontroly, kterými
prověřuje podněty občanů. V případě podnětů občanů musí dozorový orgán prověřit obsah
podnětu vlastní kontrolou. Na základě výsledků těchto kontrol a shromážděného
důkazního materiálu může uložit sankci v případě zjištění porušení zákona. Podle
sdělení České obchodní inspekce byly stížnosti Romů na rasovou diskriminaci v letech
1996 - 1999 prokázány pouze ve třech případech ze 43 (tj. osm procent). Většina postižených
si však na diskriminační jednání vůbec nestěžuje, nebo stěžuje na nesprávných
místech. Do provozoven známých diskriminací Romů Romové nechodí. K výkonu
dozoru Česká obchodní inspekce využívá čtyř inspektorů, kteří jsou Romy.
2.1.4. Ještě méně účinné je ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje živnostenskému
úřadu potrestat závažné porušení jiných právních předpisů, tedy například zákazu
diskriminace obsaženého v uvedené Úmluvě a v zákoně o ochraně spotřebitele, zrušením
živnostenského oprávnění; dosud není evidován žádný případ, kdy by z důvodu
rasové diskriminace živnostenský úřad nějakému provozovateli oprávnění odňal, provozování
pozastavil nebo tím alespoň pohrozil.
2.1.5. Zakázána je diskriminace v zaměstnání. Nejsou zatím zkušenosti s praxí úřadů
práce, které od 1. října 1999 mohou podle zákona č. 167/1999 Sb., jímž se novelizuje
zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ukládat pokuty za diskriminaci (včetně rasové).
2.1.6. Z výpovědí mnoha Romů je zřejmé, že se s rasovou diskriminací setkávají poměrně
často, přestože by se z oficiálních údajů mohlo zdát, že tento jev prakticky neexistuje.
Lze připustit, že se diskriminace mnohdy obtížně prokazuje, protože zpravidla
nebývá otevřená, nepřijetí do zaměstnání je zdůvodněno tím, že místo bylo obsazeno,
nevpuštění do podniku tím, že je plno, neobsluhování v restauraci tím, že to číšníci nestíhají,
nepřijetí do školy tím, že uchazeč neuspěl u ústních zkoušek, nepřidělení bytu
nedostatkem vhodných bytů atd. Státní orgány však zůstávají často nečinné i v případech
otevřené diskriminace, kterou lze přes nedostatečnost současné právní úpravy
postihnout sankcemi (například ve formě pokut, pozastavení činnosti, odebrání živnostenského
listu apod.).
2.1.7. Část problému lze vyřešit novelizací existujících zákonů či přijetím zákonů nových.
Větší kritiku ze zahraničí než to, že závazky plynoucí z výše zmíněné Úmluvy nejsou
v českém právním řádu dostatečně konkretizovány, však vyvolává skutečnost, že
české státní orgány nedokážou zajistit ani dodržování platných zákonů. Zajistit dodržování
zákonů je přitom nesporně úlohou státu: i když občanská společnost a nestátní organizace
mohou mít v této oblasti iniciativní roli, nemohou dodržování zákonů zajišťovat.
Řešením není ani Komise, Rada či parlamentní výbor, jejichž členové mají svůj hlavní
profesní úkol v jiné oblasti. Instituce, která má skutečně problém řešit - například typu
České obchodní inspekce nebo sankční pracoviště úřadu práce - musí být profesionální.
2.1.8. Diskriminace paradoxně postihuje právě ty Romy, kteří se chtějí do společnosti
integrovat - ty, kteří chtějí práci, chtějí studovat, chtějí chodit i do neromské společnosti
a záleží jim na kvalitním bydlení. A právě oni narážejí na diskriminaci, kterou se
v současném institucionálním rámci nedaří odstranit. Snaha vyhnout se diskriminaci vede
některé Romy k tomu, že svůj osobní společenský vzestup spojují s dobrovolnou a
úplnou asimilací do většinové společnosti. Romská menšina tak ztrácí své potenciální
vůdčí osobnosti a vzdálenost mezi ní a většinovou společností se dále zvětšuje.
2.1.9. Odstranění diskriminace je první podmínkou integrace Romů do společnosti.
K dosažení takového cíle se jeví účelné vytvořit profesionální instituci, která bude mít
možnost nejen radit diskriminovaným osobám, ale také aktivně působit k odstranění diskriminačních
prvků z praxe právních osob, místních samospráv i jednotlivých státních
orgánů. Na rozdíl od institucí již existujících by pro ni měl být zmíněný úkol tím hlavním,
podle čeho bude ve své práci hodnocena.
2.1.10. Při posuzování situace Romů v české společnosti koncem roku 1999 je ve srovnání
se situací na podzim 1997 možno konstatovat:
Diskriminace Romů na trhu práce a při poskytování veřejných služeb se nezmírnila,
zůstává stále problémem.
Výrazně se nezvýšila ochrana Romů před rasistickými násilnými trestnými činy. Většina
takových činů a přestupků se stále k policejním orgánům nedostává. Od podzimu
1998, zvláště pak od února 1999, začala policie razantněji zakročovat proti skinheadům,
ale ne vždy a všude stejně důsledně.
Vláda vysílá směrem k romské menšině poselství, že o ni stojí, že chce, aby se v
České republice cítila jako doma. Jedním z nejvýraznějších kroků bylo vypracování a
schválení vládního návrhu zákona o občanství, díky němuž může svůj pobyt legalizovat
i nemalá část Romů. Tato poselství většina romské menšiny hodnotí pozitivně.
Zvýšilo se sebevědomí Romů, alespoň některých. Mnoho kulturních, školských, ale i
hospodářských činností ukazuje, že emancipace Romů jako cesta k jejich integraci je
možná.
Podle průzkumů veřejného mínění vzrostl počet neromských občanů, kteří chovají k
Romům sympatie. Mírně poklesl počet lidí, kteří vůči nim pocit'ují nevraživost.
Část českého obyvatelstvo postupně získává povědomí o Romech, jejich kultuře, tradicích,
minulosti včetně nacistické genocidy, o jejich problémech apod. Systematická
výuka ve školách v tomto smyslu zatím nezačala.
2.2. Romští poradci
2.2.1. Podle usnesení vlády č.686 z roku 1997 působí romští poradci při všech 73
okresních úřadech. I když to nebylo přímo uloženo (bylo jen obtížně možno přímo to
uložit), i ve statutárních městech a jejich částech či obvodech působí v mnohých případech
romští poradci. Původním záměrem bylo, aby romští poradci působili přímo
v kanceláři přednosty jako jeho poradci. To se téměř nikde nestalo, velká většina romských
„poradců“ jsou pracovníci úseku sociálních věcí. Komise a její kancelář projevovaly
snahu, aby tato místa byla obsazena pokud možno Romy. Stalo se tak zhruba
v polovině případů. V některých místech je funkce koncipována jako „menšinový“ či „národnostní“
referát, pracovník se zabývá i jinými etnickými skupinami.
2.2.2. Romský poradce je informován o situaci v okrese a kraji a zároveň je určitým prostředníkem
mezi úřady a Romy. Romský poradce by měl být podle metodického pokynu
vydaného ministerstvem vnitra pracovník, který sleduje situaci romských společenství
v okrese, udržuje styky jak se státní správou a místními samosprávami, tak s Romy. Jeho
činnost je zaměřena na zprostředkování komunikace a omezování komunikačních
bariér. Udržuje styky i s nestátními organizacemi, jejichž činnost se dotýká zájmů a cílů
romských společenství. Spolupracuje se školami, které navštěvují romské děti. Na základě
získaných informací spolupracuje s obecními samosprávnými orgány a s orgány
státní správy, na programech rozvoje obcí, měst a okresu, kde zastupuje zájmy Romů.
Napomáhá hledání konsensu mezi požadavky majority a reálnou situací místních romských
společenství (vzdělávání, zaměstnanost, bydlení, doprava, péče o zdraví apod.),
účastní se vytváření a uskutečňování programů sociální prevence. O svých jednáních a
zjištěních vede evidenci, na jejímž základě je možnost popsat současný stav romských
společenství v okrese, snahy obcí a okresu o přijetí romských společenství obcemi, posuny
ve vztazích mezi Romy a majoritní společností.
2.2.3. Romští poradci sami často uvádějí, že jsou jako mezi dvěma mlýnskými kameny –
státní správou, obecními samosprávami a Romy. Za hlavní nedostatky jejich činnosti je
možno považovat:
- vadné funkční zařazení, nikoliv do funkce skutečného poradce přednosty,
- až do února 2000 absenci jednotné metodické a funkční koordinace okresních poradců
ve státě,
- až do února 2000 absenci metodické supervize,
- tendenci některých romských poradců pod nátlakem asimilovat Romy, vystupovat proti
romským „radikálům“, jednostranně ignorovat a omlouvat vadné postupy orgánů státní
moci (zvláště policie) při jednání s Romy a rezignovat na kritiku protiromských postojů
představitelů veřejné správy,
- nedostatečné prosazování vládní koncepce romské integrace, založené usnesením
vlády č.686 z roku 1997 a vyjádřené – jako integrace cestou emancipace, nikoliv asimilace
– v základním znění této koncepce ze 7.dubna 1999.
3. ZAMĚSTNANOST, BYDLENÍ A ZDRAVOTNÍ STAV
3.1. Romská menšina je v důsledku odlišného vývoje v současné době v tíživé situaci,
kterou nedokáže změnit vlastními silami. Pouze zvláště nadaní jedinci se prosadí
v majoritní společnosti; ti se pak většinou do ní asimilují a od méně úspěšných Romů se
distancují.
3.2. Většina Romů žijících v České republice pochází ze Slovenska, respektive jsou to
děti a vnuci těch, kteří od druhé světové války do českých zemí ze Slovenska přicházeli.
Tento migrační proud ustal v roce 1993. Po roce 1992 se do českých zemí přistěhoval
ze Slovenska jen nepatrný počet Romů, nejméně stejný počet Romů se odstěhoval
z České republiky, kde mnozí měli potíže se získáním občanství, na Slovensko.
3.3. Většina Romů, kteří se v minulosti rozhodli přestěhovat ze Slovenska do českých
zemí, na Slovensku nenacházela uplatnění pro nedostatek pracovních příležitostí pro
osoby s nízkou, nebo chybějící kvalifikací. V českých zemích byla po nekvalifikovaných
pracovních silách velká poptávka. Kvalifikovaní a vzdělaní Romové na Slovensku většinou
zůstávali, neboť neměli k migraci tak silné důvody. Tak dnes nalézáme na Slovensku
vedle hrozné bídy romských osad desítky a stovky středoškolsky i vysokoškolsky
vzdělaných Romů. Romové v českých zemích vykonávali především těžké kopáčské a
jiné pomocné práce. Za toto společenské postavení je stát odškodňoval relativně vysokými
mzdami a poskytováním nájemních bytů a sociálního zabezpečení. Politika státu
vedla Romy k závislému postavení, sociální zajištění zcela podvázalo jejich vlastní iniciativu.
Tato skutečnost nemá nic společného s předsudkem, rozšířeným mezi většinovým
obyvatelstvem, že předlistopadový režim Romy neoprávněně preferoval.
3.4. Velká část dospělých Romů v České republice má dnes jen velmi nízkou nebo žádnou
kvalifikaci. Jejich vzdělání je omezeno na základní školu, často nedokončenou, nebo
jsou absolventy zvláštních škol. Pokud jsou vyučeni, jedná se často o obor, který je
v současné době v recesi. Není proto divu, že jsou často nezaměstnaní nebo vykonávají
jen sezónní či pomocné práce. Převážná část romských rodin bydlí v přeplněných, nekvalitních
bytech. Rodiny jsou odkázány na sociální dávky, s nimiž často nedokážou
hospodařit. V takovém prostředí vyrůstají děti. Není divu, že jsou ve škole neúspěšné,
že ani o úspěch neusilují. V romských místních společenstvích se v poslední době šíří
hráčství a užívání drog. Některé romské dívky řeší bezútěšnou situaci prostitucí, mnozí
romští chlapci se pohybují na hraně trestního zákona a v některých případech ji překračují.
Ponechání těchto Romů bez pomoci povede k jejich dalšímu sociálnímu propadu.
3.5. K úspěšným programům minulosti patřila možnost doplnit si vzdělání (především
ukončit základní školu) při plnění základní vojenské služby. Mnozí Romové získali v armádě
i vyšší vzdělání a s tím i vyšší společenské postavení. Zkrácením vojenské služby
se podstatně snížila možnost jí využít ke společenskému povznesení romských mužů ve
větším měřítku. Přesto v armádě dosud zůstává šance na individuální realizaci a sociální
vzestup Romů.
3.6. Vláda přijala 2.března 1999 usnesení č.640 o opatřeních na podporu zaměstnanosti
osob obtížně umístitelných na trhu práce se zřetelem na příslušníky romské menšiny.
Tato kategorie však není stále dostatečně vymezena.
3.7. Nejhorší situace je v bydlení. Romové tradičně bydleli hůře než průměrné československé
rodiny. Jen málo Romů mělo vlastní, respektive družstevní byt. Státní byty, které
Romové v minulosti dostávali, byly většinou nižší kategorie v zanedbaných domech
starší zástavby ve středech měst. Byty byly často brzy po přidělení přeplněny ať již přirozeným
přírůstkem, nebo přistěhováním příbuzných.
3.8. Po roce 1989 se tyto domy z velké části privatizovaly a městská centra se stala komerčně
atraktivními. Noví (staronoví) majitelé ze svých domů v mnoha případech Romy
vystěhovávají do „náhradních“ bytů. Často využívají sociálních problémů rodin a za „výhodný
doplatek“ stěhují Romy do podstatně horších i menších bytů.
3.9. Důsledkem těchto přesunů vznikla na okrajích měst, v takzvaných dělnických koloniích
z předválečné doby, zanedbaná čtvrť osídlená převážně Romy i v těch městech,
kde dříve Romové žili rozptýleně. Romové nedostatek finančních prostředků řeší často
sestěhováváním rodin do jednoho bytu. Mnozí nezaměstnaní Romové své byty nebo
jejich části pronajímají.
3.10. V poslední době jsou romské rodiny vystěhovávány z bytů pro neplacení nájemného
a dalších poplatků spojených s bydlením. Část romského obyvatelstva není pro
nedostatek příjmů schopna dostát povinnostem spojeným s právem užívání bytu. Také
v těchto případech se dostávají do horších bytů, nezřídka do výše zmíněných kolonií.
Přestěhovávání se často děje nikoliv po soudním rozhodnutí, nýbrž pod nátlakem radnice,
za pomoci různých někdy i právně vadných, pro Romy nevýhodných postupů. Úřady
místní samosprávy přitom mohou zneužívat téměř úplné neznalosti občanského práva
romských nájemníků i všeobecné averze neromského obyvatelstva vůči Romům a jeho
snahy Romů se zbavit. Některé byty, do nichž jsou Romové a další takzvaní neplatiči
nájemného z bytů přestěhováváni, jsou předem speciálně upraveny tak, aby bydlení v
nich bylo nepříjemné, například kuchyňka, sprchy a WC jsou společné na chodbě, v
bytě není teplá voda nebo plyn apod. Toto bydlení se lidově nazývá holobyty.
V některých městech je tendence přestěhovat do nich všechny sociálně slabé Romy.
Taková sociální segregace dostává etnický rozměr, takže Česká republika neobstojí,
bude-li tato činnost zkoumána z hlediska Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem
rasové diskriminace.
3.11. Vzniku vážného etnicko-sociálního problému obvykle předchází:
- nepromyšlené vytvoření koncentrace problémových osob,
- rezignace na placení nájemného a neplnění dalších povinnosti spojených s užíváním
bytu,
- nenavázání kontaktu mezi správcem bytového fondu a sociálním referátem, který
může zajistit přímé placení nájemného ze sociálních dávek,
- nedostatečná sociální práce.
3.12. Zdravotní stav příslušníků romských komunit je výrazně horší než ostatního obyvatelstva.
Mezi příčiny horšího zdravotního stavu patří stravovací zvyklosti Romů, dnes
často navíc diktované ekonomickou situací rodin, a kvalita bydlení. Byty či přístřeší ve
starých neadaptovaných domech jsou často vlhké a drží se v nich plíseň. V současné
době mnoho Romů bydlí v bytech přeplněných, špatně větraných a nedostatečně vytápěných.
Zdravotní stav komunity negativně ovlivňuje kouření cigaret často od dětského
věku, konzumace alkoholu a v poslední době závislost mnoha Romů na drogách. Ro-
mové v mnoha případech nečiní žádná zdravotně preventivní opatření a k lékaři přichází
s nemocí často až v pokročilém stadiu. V důsledku této situace má mnoho Romů změněnou
pracovní schopnost, případně i invalidní důchod.
4. SOCIÁLNÍ POLITIKA
4.1. Podle kvalifikovaných odhadů je v současné době 70 - 80 procent práceschopných
Romů bez práce. Velká část těchto Romů nepracuje proto, že nemohou sehnat práci
vzhledem ke své nízké kvalifikaci nebo špatnému zdravotnímu stavu. Jednou z příčin
romské nezaměstnanosti je však i možnost najmout si na nekvalifikovanou práci prostřednictvím
zprostředkovatelské firmy zahraniční dělníky. Zavedení vízové povinnosti
pro občany Ruska, Běloruska a Ukrajiny zde může přinést jisté zlepšení. Dalším důvodem
je nepřijímání Romů do pracovního poměru zaměstnavateli, zdůvodňované zpravidla
tím, že místo již bylo obsazeno, tedy diskriminace. Nezaměstnanost Romů zvyšuje i
možnost přivydělat si „na černo“, tedy nelegálně, kdy zaměstnanec pracuje bez sociálního
a zdravotního pojištění a zaměstnavatel neplatí daně. K vysoké nezaměstnanosti
Romů přispívá i demotivující systém sociálních dávek. Při současném poměru mezi sociálními
dávkami a mzdou, limitovanou minimální mzdou se často pracovat nevyplatí.
Motivace rodičů vícedětných rodin (nejen romských) k přijetí nekvalifikované práce je
dnes prakticky nulová, přijetím takové práce se finanční situace rodiny zpravidla nezlepší,
v některých případech, vzhledem ke zvýšeným nákladům na dopravu do práce apod.,
dokonce zhorší.
4.2. Nezaměstnanost Romů, na rozdíl od ostatních nezaměstnaných, je zpravidla dlouhodobá.
Dlouhodobě nezaměstnaný ztrácí pracovní návyky a stává se na trhu práce
obtížně umístitelným. Ztrácí však i víru, že dokáže rodinu uživit, a tím i sebeúctu. Takový
člověk nemůže svým dětem sloužit jako vzor.
4.3. Zahálka rodičů má špatný vliv na děti, které v rodině vyrůstají, a bere jim motivaci
k docházce a učení se ve škole. Problém se takto reprodukuje do dalších generací a
počet Romů obtížně umístitelných na trhu práce se dále zvyšuje. Je smutnou skutečností,
že mnoho mladých Romů (12 - 15 let) na otázku, co budou v životě dělat, odpovídá
vyjmenováním různých nevýdělečných činností a když jsou přímo dotázáni z čeho
budou živi, odpoví „no přece ze sociálních dávek“.
4.4. Nezaměstnanost Romů, kteří by pracovat mohli (ovšem za méně peněz než dostanou
v sociálních dávkách), je trnem v oku ostatním občanům, kteří právem poukazují na
demotivující úpravu. Veřejnost často přehlíží, že podobně se chovají i neromští otcové
vícedětných rodin. Veřejnost kritizuje i to, že příjem sociálních dávek není vázán na plnění
alespoň základních povinností, jako je například posílání dětí do školy.
4.5. Platný systém sociálního zabezpečení nemotivuje k práci. Nápravou tohoto stavu se
zabýval i návrh věcného záměru zákona o sociální pomoci, s nímž vláda vyslovila
v únoru 1998 souhlas. Paragrafované znění návrhu zákona ministr práce a sociálních
věcí pro složitost problematiky nepředložil. Jednotlivé úseky a kroky sociální pomoci
hodlá rozložit do delšího časového období a právní úpravu do více zákonů.
5. ROMSKÝ JAZYK A ROMSKÁ KULTURA
5.1. Jazyk a kultura romské komunity jsou dosud přehlíženy. Romský jazyk je snižován
poukazy na malou slovní zásobu a množství výpůjček z jiných jazyků, absenci mezinárodní
standardizace. Kultura Romů je často bagatelizována jako „jisté reprodukční dovednosti
cikánských muzikantů“. Přitom není brán ohled na to, že asimilační snahy minulého
režimu jazyk a kulturu Romů záměrně potlačovaly a podmínky pro jejich rozvoj
se začaly vytvářet až v roce 1990. Ve většinové společnosti dosud přetrvávají asimilační
postoje, které si osvojila i část Romů; velká část společnosti odmítá romskou kulturu a
především romský jazyk, který považuje za hantýrku. Příčinou těchto přehlíživých postojů
je však právě neznalost.
5.2. Romové se dělí do několika subetnických skupin, které mají vlastní dialekty jazyka,
osobitou kulturu, rodové tradice a nepsané zákony. Největší etnickou skupinou jsou tzv.
slovenští Romové (Serviko Roma), kteří mluví velmi příbuznými dialekty slovenské romštiny11.
Ta je dnes de facto kodifikována (standardizována) a vyučuje se ve studijním
programu romštiny na indologickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a jako
výběrový předmět pro studenty speciální pedagogiky také na dalších třech vysokých
školách v České republice. V tomto dialektu jsou publikovány knihy, je užíván
v romských časopisech a novinách i v rozhlasovém a televizním vysílání. Druhou co do
početnosti, je skupina olašských Romů (Vlachiko Roma), jejichž dialekt se od východoslovenské
romštiny liší asi jako průměrně vzdálené slovanské jazyky; jeho zahraniční
kodifikace není v České republice dosud rozšířena12. Je třeba přiznat, že kulturní odlišnost
olašských Romů, kteří do roku 1959 převážně kočovali, od Serviko Roma je značná,
pravděpodobně výraznější než odlišnost Serviko Roma od majoritní společnosti.
Třetí skupinou jsou tzv. maďarští Romové (Ungrike Roma) jejichž mateřštinou je maďarština.
Z původních českých a moravských Romů a německých Romů - Sintů zůstaly
v důsledku nacistické genocidy jen nepatrné zbytky dnes často zcela asimilovaných
Romů.
5.3. Zatímco jazyky a kultury ostatních etnických menšin žijících v České republice mají
svá odborná pracoviště, romský jazyk a kultura obdobné akademické zázemí postrádá.
Oborům romštiny a romistiky se nedostává institucionálního zajištění a nezbytných financí
pro výzkum a další rozvoj.
5.4. Dlouholetá praxe ukazuje, že k nápravě nedostatků ve vzdělávání romských dětí je
třeba nejprve odstranit neznalosti vyučujících, kteří mnohdy nejsou s to poskytnout romským
dětem stejně kvalitní výuku jako dětem českým. Pedagogické fakulty, které
v posledních letech zavedly výběrové přednášky romistiky či romštiny, je i nadále jako
povinné vypisují pouze pro studijní programy ve speciální pedagogice. Absolventi pedagogických
fakult - noví učitelé - nemají většinou ani základní informace o romské menšině,
jejím původu, zvyklostech a tradicích a nevědí nic o jejich mateřštině - romštině.
5.5. Romská kultura zaujímá v programu uchování a rozvoje etnických kultur specifické
místo. Činností v této oblasti se zabývá řada romských a proromských nestátních organizací,
které pojímají rozvoj romských kulturních tradic autonomně.
5.6. Významnou finanční pomoc rozvoji romské kultury poskytuje v některých případech
místní (městská) samospráva. Bez této pomoci by ani nebylo možno pořádat nejrůznější
kulturní akce. Ministerstvo kultury poskytuje dotace například na romské folklórní aktivity,
publikování romské a romistické literatury, na výzkum národní kultury a lidových tradic
a dokumentaci národní kultury. Jedním z nejvýznamnějších projektů financovaných
ministerstvem kultury je vybudování Muzea romské kultury v Brně. Muzeum romské
kultury pracuje dosud v provizorních podmínkách, přesto uskutečňuje poměrně rozsáhlou
osvětově kulturní činnost. Rozsáhlá výstava, uspořádaná v roce 1999 ve spolupráci
s Moravským zemským muzeem bude v roce 2000 putovat do dalších tří měst.
Z původně plánovaného katalogu výstavy připravil kolektiv pracovníků muzea samostatnou
publikaci o historii a současném postavení Romů.
11 Slovenskou romštinou, standardizovanou podle východoslovenských dialektů, hovoří většina Romů v
České republice a jsou jí blízké dialekty romštiny, užívané Romy nejen na Slovensku, ale také v bývalých
Uhrách (kromě pomaďarštělých a olašských Romů) a na Balkáně; blízké jí byly i původní dialekty Romů z
českých zemí.
12 Kodifikován je např. v Polsku a v USA. Na mezinárodních konferencích se většinou používají olašské
dialekty.
5.7. Romské kulturní aktivity jsou významnou měrou podporovány ze zahraničních finančních
zdrojů, zejména z prostředků programu PHARE. Projekty svými granty podporují
i nadace, disponující zejména zahraničními finančními zdroji, například Open Society
Fund a další. Státní podpora romských kulturních aktivit se zaměřuje na podporu
konkrétních projektů romských a proromských občanských sdružení. Po zkušenostech
získaných v minulých letech musí dnes všechny grantové programy dotované státem,
tedy i ty, které jsou vypisovány pro romskou minoritu, provázet průběžná projektová supervize.
5.8. Ucelenou metodiku projektové supervize vytvořil SWIF, který je součástí Národně
vzdělávacího fondu. Cílem projektové supervize je metodická pomoc, všestranná podpora
a vyvážená kontrola kvality uskutečňování projektu. Poskytovateli grantu i realizátorovi
projektu nabízejí pracovníci supervize kvalitní zpětnou vazbu, poskytovateli navíc
zprávy o plnění závazků realizátora a závěrečné hodnocení výsledků projektu. Projektové
supervize napomáhají překlenout případné problémy s uskutečňováním projektu,
usnadňují komunikaci mezi realizátorem a zadavatelem, umožňují projekt usměrnit
v případě náhlých změn (posun v potřebách během realizace projektu) a projekt skutečně
usměrnit k maximálnímu prospěchu cílové skupiny. Pracovníci SWIF nyní připravují
obecně využitelnou metodiku projektových supervizí, které sami zajišťují již druhým rokem.
5.9. V souladu se zásadami ekonomického zajištění vydávání menšinového tisku vláda
prostřednictvím Rady pro národnosti dotuje ze státního rozpočtu čtyři romská periodika:
v novinovém formátu čtrnáctideník Romano hangos (Romský hlas) a měsíčník Romano
kurko (Romský týden) a v časopisové úpravě měsíčníky Amaro gendalos (Naše zrcadlo)
a Kereka (Kruh). Romská periodika přinášejí texty převážně v jazyce českém, pouze
v menší míře v romštině.
5.10. Od roku 1993 vychází odborný romistický časopis Romano džaniben (Romské
vědění), který má vysokou úroveň a je uznáván odbornou romistickou veřejností u nás i
v zahraničí. Periodikum vydává Společnost přátel časopisu Romano džaniben, redakční
a autorský kolektiv tvoří převážně vyučující, absolventi a studenti magisterského oboru
romština v indologickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vydavatel
časopisu Romano džaniben zápasí každoročně se zajištěním finančních prostředků na
další rok. Odborné články romistické a z romské historie publikuje i Muzeum romské
kultury v Brně ve svých bulletinech, které podrobně informují o vědecko-výzkumné i
osvětové činnosti muzea. Romistická studia zajišťuje indologický ústav Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze, katedra sociologie a andragogiky Filozofické fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci a pedagogické fakulty v Hradci Králové, Praze, Olomouci,
Plzni a v Ústí nad Labem.
5.11. Romská redakce Českého rozhlasu zajišťuje vysílání v rozsahu 40 minut týdně.
V redakci pracují dvě romské redaktorky, s nimiž pravidelně spolupracuje pět externistů.
Romské pořady (převážně hudební) Českého rozhlasu se vysílají na celostátní i regionální
úrovni (Brno, Ostrava, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Ústí nad Labem),
rovněž na stanici Český rozhlas 1 – Radiožurnál je pořad O Roma vakeren (Romové
vyprávějí) se zaměřením na zpravodajství a publicistiku.
5.12. Český rozhlas věnuje zvýšenou pozornost problematice romské komunity i v jiných
pořadech. Některé z těchto pořadů nicméně kontraproduktivně utvrzují většinovou společnost
v negativních postojích vůči romské komunitě jako celku.
5.13. Pravidelným pořadem České televize byl čtrnáctideník Romale (dnes Velký vůz).
V roce 1999 se pořad Romale střídal s vysíláním čtrnáctideníku Děti okamžiku, pořadem
reportáží ze života Romů, zaměřeným na profily významných romských osobností
uměleckého a společenského života. Tento pořad neromských autorů má u televizních
diváků kladnou odezvu. V České televizi působí od počátku roku 1999 dva Romové –
moderátor Ondřej Giňa a hlasatelka Iveta Kováčová.
6. ŠKOLSTVÍ
6.1. Školský systém, který v současné době v České republice existuje, se podílí na
tom, že velká část romských dětí ukončí školní docházku bez dosažení základního
vzdělání. Ukončené vzdělání na zvláštních školách se totiž za ukončené základní vzdělání
nepovažuje. Stejně tak se za ně nepovažuje ukončení školní docházky v nižším než
devátém ročníku. Neukončené základní vzdělání znemožňuje další studium na středních
odborných školách a znemožňuje získat, třeba i později, úplné střední vzdělání s maturitou.
6.2. Systém vzdělávání však musí projít mnoha změnami. Přetěžování látkou musí
ustoupit dovednosti vyhledávat informace a zacházet s nimi, schopnost tolerance musí
nahradit jedinou pravdu, multikulturalita jednu nadřazenou (mono)kulturu, schopnost
kooperace často přehnanou soutěživost, dovednost komunikace sklon ke konfrontaci,
výchova k užívání volného času velkou část pracovní výchovy, kreativita pasivitu, plasticita
rigiditu. Tyto změny jsou průběžně připravovány a zaváděny do praxe ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy. Lze očekávat, že až se tyto pronikavé změny uskuteční,
bude škola stejně přitažlivá pro všechny děti a nebude dále zapotřebí vytvářet doplňkové
programy pro romské děti.
6.3. Většina dospělých Romů žijících v České republice má jen základní vzdělání, často
nedokončené, případně dokončila povinnou školní docházku na zvláštní škole. V nejstarší
generaci Romů najdeme i negramotné. Tito dospělí Romové nemohou svým dětem
pomáhat při učení a rovněž je v předškolním věku na školu nemohou dostatečně
připravit. Velká část dnes dospělých Romů měla ve škole sama problémy a nezískala
k ní pozitivní vztah. Svou negativní zkušenost přenáší na své děti a ty už do první třídy
přicházejí často se strachem a nechutí. Dospělí Romové pak zpravidla neměli možnost
ve škole nabyté vzdělání využít v praktickém životě (při práci kopáče nebo uklízečky), a
proto jim nepřipadá důležité. V současné době mnoho mladých Romů po ukončení povinné
školní docházky nezískalo práci a zůstalo závislými na sociálních dávkách. Také
tito nezaměstnaní Romové ve školním vzdělání často žádný smysl nevidí.
6.4. Velká část romských dětí přichází do školy s omezenými znalostmi vyučovacího
jazyka, s nedostatečnou slovní zásobou a odlišně vymezenými pojmy, jakož i s nekorigovanými
řečovými vadami. Romskému dítěti sice každý rozumí, avšak ono nerozumí
všemu z toho, co říká český mluvčí. Neexistuje jednotný etnolekt, jeho úroveň, poměřovaná
obecnou češtinou nebo slovenštinou, se liší podle jazykové úrovně jednotlivých
rodin jak foneticky, tak morfologicky a zejména pak syntakticky a lexikálně; často jde jen
o lehké respektive řídké etnolektické jevy v celkem správné češtině, většinou však lexikálně
chudé. Zajímavé je, že se přes různou úroveň, poměřovanou obecnou češtinou a
slovenštinou, se etnolekt vytváří se stejnými prvky, svědčícími o vlivu původní romštiny.
6.5. V romských rodinách se dítě nenaučí systému kázně a pořádku, který je ve škole
obvyklý, potíže má i se samostatností a s pozorností. Všechny tyto nedostatky jsou způsobeny
odlišnou rodinnou výchovou. V současné škole jsou, při stávajícím systému
školní výchovy a vzdělávání, těžko odstranitelné. Romské dítě se musí mnoho doučit a
některé doma naučené věci přeučit. Na to však ve třídě s dvaceti a více žáky, při jednotném
přístupu ke všem žákům, nejsou podmínky.
6.6. Individuální přístup k žákům je sice deklarován, ale ve třídách s tolika žáky není
uskutečnitelný jinak než na úkor ostatních dětí. Učitelé však zpravidla neznají ani nedostatky
svých (romských) žáků, ani příčiny těchto nedostatků, ani metody, jak tyto nedostatky
odstranit. Proto často navrhují přeřazení dítěte do zvláštní školy.
6.7. Sami rodiče jsou v mnoha případech absolventy zvláštní školy, proto jim tento postup
připadá v pořádku. Ve zvláštní škole už často mají starší dítě, a tak tam budou děti
chodit spolu. Romští rodiče souhlasí se zařazením nebo přeřazením svého dítěte do
zvláštní školy i proto, že jejich děti jsou ve třídách zvláštních škol často ve většině a jsou
tam uchráněny před rasistickými verbálními a fyzickými útoky. Děti se ve zvláštní škole
cítí dobře také v souvislosti s tím, že učitelé zvláštních škol mají s romskými dětmi větší
zkušenosti a dovedou s těmito dětmi lépe komunikovat.
6.8. K tomu přispěje doporučení pedagogicko-psychologické poradny, která zjistí totéž
co učitelka – školní nezralost, která však zráním v prostředí romské rodiny nezmizí.
Školní nezralost je navíc značně etnocentrický pojem.
6.9. Zařazování romských dětí do zvláštních škol si nezaslouží omlouvání tohoto stavu,
nýbrž nápravu. Obhájci zařazování romských dětí do zvláštních škol často argumentují,
že romští rodiče to přece sami chtějí. Odpovědnost za zařazení dítěte do zvláštní školy
má však stát, nikoli rodiče. Pokud se podaří v romských rodinách, prostřednictvím romských
asistentů a poradců, prostřednictvím učitelů základních škol a sociálních pracovníků
a pomocí romských sdružení kampaň za zařazování dětí do základních škol, bude
přibývat rodičů, kteří nepovedou dítě k zápisu rovnou do zvláštní školy.
6.10. Podle seriózních odhadů pracovníků kanceláře Komise navštěvuje polovina až tři
čtvrtiny romských dětí zvláštní školy pro děti - řečeno slovy zákona - „s takovými rozumovými
nedostatky, pro něž se nemohou s úspěchem vzdělávat na základní škole ani
na speciální základní škole" a více než polovina všech žáků zvláštních škol jsou děti
romské. To je předmětem rostoucí kritiky ze zahraničí, kde jsou tyto školy chápány jako
segregační. Důsledkem umísťování romských dětí do zvláštních škol je nekvalifikovanost
dospělých Romů, a ta je jedním z důvodů jejich obtížné uplatnitelnosti na trhu práce
a závislosti na sociálních dávkách. V další generaci pak znesnadňuje vzdělávání jejich
dětí.
6.11. Skutečnost, že romské děti přicházejí do školy pro existující druh školy nepřipravené,
je známa. Nepomůže nám změna testování v pedagogicko-psychologických poradnách;
nápravu zaručí pouze změna školského systému.
6.12. V prosinci 1999 a v lednu 2000 přijal Parlament novelu školského zákona, která
zvýší prostupnost školského systému a umožní všem absolventům povinné školní docházky
svobodnou volbu dalšího vzdělávání a povolání. Ke studiu na středních školách
se nyní nepřijímají pouze uchazeči, kteří úspěšně ukončili základní školu, ale všichni
uchazeči, kteří při přijímacím řízení splnili podmínky pro přijetí prokázáním potřebných
schopností, vědomostí a zájmů, tedy i absolventi zvláštních škol. Poslanecký návrh podali
poslanci opozičních stran, hlavní předkladatelkou byla poslankyně Monika Horáková
(z Unie svobody), vláda jeho přijetí podpořila. Tato nová úprava má především morální,
rehabilitační význam: společnost uznává, že pochybila a alespoň formálně a dodatečně
přistupuje na zásadu rovných šancí. Jen málo absolventů zvláštních škol bude však
schopno bez předchozího studia, obvykle ve vyrovnávacím kursu, na střední škole rovnou
studovat. Úkol radikálně snížit počet romských dětí ve zvláštních školách - v kontextu
celkových změn ve školství - zůstává i po přijetí této novely.
6.13. Problematické je užívání romštiny jako vyučovacího jazyka. Kodifikace slovenské
romštiny není dokončena, je málo romistů a málo učitelů znalých romštiny, olašská romština
je kodifikována mimo území České republiky zde se nevyučuje vůbec. Mnoho Romů
už romsky nehovoří a jistá část si dokonce nepřeje, aby se jejich děti romsky učily.
Shoda však panuje v tom, pokud jde o romštinu ve škole, že jako pomocný vyučovací
jazyk, užívaný vedle češtiny učitelem nebo romským asistentem, napomáhá adaptaci
romských dětí z prostředí, kde se alespoň částečně mluví romsky, v přípravných ročnících.
Obdobně může pomoci v prvních ročnících základní školy.
6.14. Je také velmi pravděpodobné, že dobrá znalost romštiny je pro děti předností. V
rozporu s obecně vžitým názorem, který bohužel zastávají i mnozí romští rodiče, se děti,
znající dobře svoji mateřštinu, učí snáze druhý jazyk. Zkušenosti ukazují, že žáci, kteří
například při nástupu do první třídy nemluvili česky, ale ovládali dobře romštinu, prospí-
vali lépe než romské děti neznající romštinu a hovořící romským etnolektem češtiny.
Například rokycanští a českokrumlovští Romové hovoří dobře romsky i česky.
6.15. Jazyková bariéra romských dětí není dnes v tom, že by děti mluvily romsky, a ne
česky, jak se mylně domnívá velká část české veřejnosti. Jazykové potíže romských dětí
jsou v tom, že hovoří romským etnolektem češtiny, který je složen téměř výhradně z
českých respektive slovenských slov, má však z hlediska schopnosti žáka dorozumět se
ve škole dva výrazné nedostatky - chudou slovní zásobu, někdy i s posunutými významy
slov, a frazeologické a stylistické obraty, převzaté do etnolektu z romštiny. Obé znesnadňuje
dorozumění romského žáka s učitelem a dalšími žáky.
6.16. Z důvodů, které jsme uvedli, se romština v příštích několika letech nemůže stát
vyučovacím jazykem. Znamená to, že v dohledné době nevzniknou romské třídy nebo
školy. Kromě romštiny jako pomocného jazyka je však možno vyučovat romštinu jako
dobrovolný předmět pro děti romské (ale i neromské), a to pro pokročilé i začátečníky,
případně pro jejich rodiče. Výuka se může konat na základních i středních školách v
rozsahu například dvě až tři hodiny týdně (například odpoledne). V dalších letech by
bylo možno uvažovat o romštině jako maturitním předmětu, o rozšířené romštině na některých
gymnáziích a výhledově alespoň o jednom gymnáziu, kde by se některé předměty
učily romsky. Při překročení 10 hodin romského vyučování týdně je to výhled česko-
romského dvojjazyčného gymnázia.
7. MULTIKULTURNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCHOVA
7.1. Výchova a vzdělávání ve státních a většinou i nestátních školách je dosud zaměřena
monokulturně, děti se ve školách dozvídají převážně o dějinách a kultuře českého
národa, a pokud se učí o dějinách a kultuře jiných národů, jsou to zpravidla jen velké
národy, které mají vlastní státy. Pokud se učí o kulturách jiných národů, jsou tyto kultury
srovnávány s kulturou českého národa tak, že kritéria české kultury jsou užívána
k hodnocení kultury jiné. Informace, týkající se nějak českého národa a státu, jsou dosud
mnohdy tendenční a neobjektivní. Kultura a historie vzdálenějších národů, a zvláště
národů malých, není zařazena do osnov. Neznalost jiných kultur je pak jednou z příčin
xenofobie a předsudků, se kterými se setkává mnoho cizinců při svých pobytech
v České republice.
7.2. Kultura každého národa přitom vytváří hlavní motivační vzorce chování jeho příslušníků.
Posuzujeme-li chování jednotlivců patřících k jiným kulturám měřítky vlastní
kultury, dopouštíme se omylů, které mohou mít vážné důsledky ve vytváření napětí a
mohou být příčinou konfliktů. Multikulturní výchova umožňuje jedincům chápat jiné kultury
alespoň do té míry, aby se nehodnotily mylně.
7.3. O etnických menšinách, žijících po staletí na území dnešní České republiky, se dozvídají
žáci ve škole jen epizodicky a o Romech se pak nedozvídají téměř nic. Pro porozumění
jiných kultur je přitom znalost kultury lidí žijících na stejném území snad nejlepší
příležitostí. O romské komunitě se dozvídají ve škole něco více jen studenti sociálněprávních
škol, zpravidla od externích učitelů. Ti zprostředkují informace z praxe, ale většinou
o sociální patologii některých Romů. Objektivní informace o Romech se nepřednáší
ani zde. Obdobně málo se žáci dozvědí o Židech, kteří žijí na území České republiky,
a o jejich vlivu na českou kulturu, nic se nedozvědí o kulturách různých národů - imigrantech,
kteří ve stále větším počtu přicházejí do země za prací.
7.4. Na některých vysokých školách bylo již multikulturní vzdělávání zahrnuto do studijních
plánů. Na většině pedagogických fakult je však dosud situace horší. Učitelé jsou
dosud připravováni podle skript, která s multikulturním přístupem nepočítají, a předmět
multikulturní výchova, respektive výchova k toleranci, v učebních plánech nenajdeme. I
na těch vysokých školách, kde se multikulturní výchova přednáší, není dosud zaručena
kvalita. Pokud budoucí učitelé nemají sami zájem a nehledají poučení v literatuře a na
přednáškách, které pořádají různé nestátní nebo zahraniční organizace, odchází z fakult
nedostatečně připraveni.
8. ZVÝŠENÍ BEZPEČNOSTI ROMŮ
8.1. Rasisticky motivované trestné činy – fyzické i verbální útoky - jsou nejotevřenější
formou rasizmu namířenou vůči Romům (i jiným etnickým skupinám). Je třeba zdůraznit,
že nejsou formou jedinou, představují pouze špičku ledovce a jejich vliv na život Romů
je podle všeho menší než vliv zdánlivě banálních antipatií ze strany většinové společnosti,
onoho „rasizmu všedního dne“, který není trestně stíhatelný. Přesto však ovlivňují
život Romů daleko více, než by se mohlo zdát podle statistik, jež hovoří o 150-300 útocích
ročně. (Ve srovnání například s Německem nebo Velkou Británií jsou tyto zaregistrované
počty rasisticky motivovaných trestných činů v České republice po přepočtu na
1000 obyvatel relativně nízké. To však neplatí o těch nejzávažnějších útocích, jež končí
smrtí: celkový počet osob, které v celé Velké Británii přišly při rasisticky motivovaných
útocích v letech 1989-99 o život, je 16, kdežto v České republice za stejné období 13,
tedy v přepočtu na počet obyvatel asi pětkrát více než ve Velké Británii.) Především je
pravděpodobné, že přinejmenším část incidentů, jež by mohly být trestnými činy, hlášena
vůbec není. A počet těch, kdo se cítí ohroženi – třeba proto, že někdo z jejich rodiny
již terčem útoku byl, anebo prostě proto, že vídají na ulicích agresivně se chovající skinheady
zahrnuje podle výpovědí Romů značnou část celé této menšiny.
8.2. Realistické hodnocení situace v oblasti postihu rasisticky motivovaných trestných
činů musí vzít v úvahu nejen perspektivu orgánů činných v trestním řízení (reflektovanou
mj. ve výročních zprávách ministerstva vnitra o bezpečnostní situaci a takzvaném extremizmu),
ale také – a především – perspektivu těch, kdo se stávají oběťmi této trestné
činnosti, a perspektivu samotných pachatelů. Skupiny a jedinci, kteří se stávají terčem
rasisticky motivovaných trestných činů – ať už jde o násilí fyzické nebo „jen“ verbální –
jsou mnohdy vystaveni zvýšenému riziku ne v důsledku svého vlastního jednání a chování,
ale jen v důsledku své barvy pleti. Na rozdíl od jiných kategorií osob, které jsou ve
větší míře ohroženy trestnými činy, tedy nemohou svůj hlavní rizikový faktor nijak ovlivnit.
Proto je právě u těchto trestných činů především úkolem společnosti, aby jim čelila.
8.3. Terčem rasisticky motivovaných útoků jsou převážně Romové nebo cizinci. Jak u
útočníků, tak u obětí se proto snadno rozvíjí pocit, že útočníci (bílí příslušníci majoritní
populace) tuto populaci reprezentují, že jsou jejími mluvčími. Vyšetřování rasisticky motivovaných
trestných činů je třeba věnovat velkou pozornost zejména proto, že pokud
pachatelé nejsou adekvátně potrestáni, mohou obě strany velmi snadno dospět
k názoru, že útočníci jsou beztrestní, protože patří k majoritě. Tento pocit demoralizuje
příslušníky menšiny, kteří začínají vnímat právní řád jako něco, co účelově slouží většině.
8.4. Jestliže Romové začínají počítat s tím, že budou pravidelně uráženi nebo fyzicky
napadáni a budou přitom mít jen malou naději na ochranu ze strany policie a soudů,
ztrácejí úctu k zákonům a mnohdy se domnívají, že nemají jinou možnost než agresivní
sebeobranu. Svědčí o tom případy protiútoků Romů proti skinheadům, i když je jistě
projevem značné necitlivosti, že jsou tyto protiútoky v bezpečnostní zprávě za rok 1998
řazeny mezi projevy „extremizmu“ a stavěny na roveň rasisticky motivovaným útokům
skinheadů. Současně tento pocit beztrestnosti, založený na etnické solidaritě, povzbuzuje
pachatele rasisticky motivovaných trestných činů k tomu, aby ve své činnosti pokračovali.
8.5. Podle statistiky ministerstva vnitra i ministerstva spravedlnosti výskyt rasisticky motivované
trestné činnosti trvale stoupá. Výklad těchto údajů je však problematický, neboť
na počátku 90.let nebyly tyto činy systematicky sledovány a i statistiky ministerstva vnitra
z let 1996-1998 jsou považovány za nespolehlivé jak nestátními organizacemi, tak
samotným ministerstvem vnitra. Je nesporné, že na růstu se významně podílí zvýšený
„záchyt“ těchto trestných činů. Přes veškerou opatrnost při výkladu statistik lze nicméně
vyslovit tři závěry:
Do roku 1989 byl výskyt otevřeně rasistických projevů velmi malý. Absenci rasisticky
motivovaných trestných činů z doby před rokem 1989 nelze vysvětlit jejich cenzurou,
jako je tomu například u prostituce, ale spíše účinkem represe. Zkušenosti Romů i
cizinců vypovídají o tom, že do roku 1989 se sice setkávali s nepochopením, předsudky
a hrubostí, ale ne se skupinovými verbálními či fyzickými útoky.
Vše nasvědčuje tomu, že prudký vzestup rasistické aktivity nastal bezprostředně po
roce 1989, přestože ve statistikách nefiguruje. Zpětně se totiž ukazuje, že ze 13 rasisticky
motivovaných incidentů s následkem smrti, které byly zaregistrovány od roku
1989, spadá plných devět do let 1990-1993, tj. do doby před tím, než začala této
problematice věnovat pozornost média a než začaly být rasisticky motivované trestné
činy systematicky sledovány a vykazovány. Je pravděpodobné, že současně se
zvýšil i počet incidentů méně závažných.
I když se na vykazovaném růstu podílí i zvýšený „záchyt“ ve statistice, je pravděpodobné,
že počet těchto trestných činů v posledních letech přinejmenším neklesá.
8.6. Kvalifikace rasisticky motivovaných trestných činů byla v roce 1995 zpřísněna, ale i
pachatelé velmi závažných násilných trestných činů odcházejí od soudů často s tím, že
rasistická motivace nebyla prokázána. Vyjdeme-li z verdiktů soudů, pak ani smrt Heleny
Biháriové ani smrt Milana Lacka nesouvisela s rasistickou motivací. Je nutno považovat
za systémovou chybu, trvá-li většina soudů na prokázání rasistické motivace jako jediné
skutečné motivace trestného činu. V takovém případě lze totiž rasistickou motivaci prokázat
prakticky jen v případě útoku na osobu, s níž se pachatel v minulosti nesetkal (a
nemůže tedy uvést jako motivaci nějaký předchozí spor či konflikt). Podobnou fází úzké
definice rasistické motivace trestného činu prošla i soudní praxe západních států, které
se z těchto nedostatků dnes již poučily.
8.7. Současný stav trestní represe lze považovat za neuspokojivý. U trestných činů, jejichž
oběťmi jsou Romové, se nadále objevují přinejmenším pokusy orgánů činných
v trestním řízení o bagatelizaci provinění. Problémem je i skutečnost, že se pachatelé
mohou cítit chráněni tím, že trestný čin spáchají ve skupině, přičemž každý jedinec může
považovat za statisticky málo pravděpodobné, že by právě on byl mezi tím malým
zlomkem účastníků, který bude za svou účast trestně postižen.
8.8. Zkušenosti příslušníků romské menšiny i mnoha cizinců vypovídají o značně rozšířené
xenofobii a intoleranci české společnosti. Tyto zkušenosti potvrzují i výzkumy veřejného
mínění, podle nichž tato xenofobie a intolerance jako celek sice nestoupá, ale
zůstává významně vyšší než v zemích Evropské unie, do níž Česká republika směřuje.
Zejména intolerance vůči Romům zůstává přes dílčí pokles výrazně většinovým rysem
české populace (viz výzkumy IVVM 1994, 1996, 1999 aj.).
8.9. Je zřejmé, že projevy intolerance jsou podmíněny zejména etnocentrizmem, tedy
postojem, který považuje vlastní kulturní projevy za samozřejmé a náležité, přinejmenším
na území České republiky, a od ostatních, ať už jde o Romy nebo cizince, očekává
přizpůsobení. Tento samozřejmý předpoklad přizpůsobení těch druhých a nedostatek
kulturní otevřenosti je v rozporu s multikulturním přístupem uplatňovaným v Evropské
unii. Sám integrační proces a s ním spojená volnost pohybu mezi jednotlivými zeměmi
Evropské unie, nemluvě o značném počtu přistěhovalců z rozvojových oblastí světa, si
v západní Evropě vynutily značný posun od etnocentrizmu ke kulturnímu relativizmu.
Pověst země s uzavřenou či xenofobní mentalitou (a zejména problémy s romskou komunitou)
má proto výrazně negativní vliv na integrační proces České republiky do Evropské
unie. Navíc je nutno přiznat, že u části obyvatelstva se tento etnocentrizmus prolíná
i s otevřeným nacionalizmem nebo s názory rasistickými. V dosavadních výzkumech
nejsou tyto motivace zřetelně odlišeny dílem pro nedostatky v metodice výzkumů,
dílem pro vzájemné překrývání těchto motivací a dílem proto, že se osoby s rasistickou
motivací ke svým názorům veřejně nehlásí, respektive je odůvodňují jinými, společensky
přijatelnějšími důvody.
8.10. Výše popsaný stav je do značné míry ovlivněn čtyřicetiletou izolací a reakcí na
falešnost sovětského „internacionalizmu“. Deset let po demokratických změnách však již
nelze odkazovat jen na břemeno minulosti. Je nutno kriticky zhodnotit, že v první polovině
90.let byl problém netolerance i otevřeného rasizmu podceňován, že byl naopak přeceňován
pozitivní potenciál demokratických a humanistických tradic předválečného
Československa a že převládal odpor vůči jakémukoli masovému „výchovnému“ působení.
Do vzrůstu izolacionistických nálad se promítlo i rozdělení Československa, po
němž vznikla Česká republika jako etnicky nejhomogennější státní útvar, v němž kdy
Češi žili, a tato historicky bezprecedentní skutečnost byla paradoxně vnímána jako obnovení
jakéhosi „přirozeného“ stavu. Není zřejmě náhodou, že právě v letech 1992-1994
se projevovala rostoucí aktivita otevřeně nacionalistických a rasistických skupin, jejímž
terčem byli nejčastěji Romové, kteří se stali po rozchodu se Slovenskem „tím druhým“ -
onou problematickou druhou stranou, do níž směřuje projekce vlastních zklamání a nejistot
majority.
8.11. Současná situace je nepochybně lepší. Ve druhé polovině 90.let významně
vzrostla citlivost orgánů státní správy, hromadných sdělovacích prostředků i širší veřejnosti
přinejmenším na projevy otevřeného rasizmu. To však zatím nelze říci o citlivosti
vůči projevům kulturně podmíněného etnocentrizmu nebo rasistických názorů představovaných
v přijatelnější podobě (zejména jako důraz na „spořádanost“ nebo pod zástěrkou
ekonomických argumentů, často zkreslených či vytržených z kontextu). Zkušenosti
ze zemí Evropské unie přitom nasvědčují tomu, že k cílenému překonávání těchto postojů
může vést jen cílené a dlouhodobé výchovně-vzdělávací působení po několika liniích,
od školství přes vliv sdělovacích prostředků až po reklamní prostředky – jiným slovem
protirasistická kampaň, byť tento termín dosud u části veřejnosti navozuje určité
nepříjemné asociace.
8.12. Usnesením č.34 z 11.ledna 1999 rozhodla vláda o realizaci takové kampaně proti
rasizmu, přičemž je nutno poznamenat, že tím naplnila záměr, k němuž se přihlásila už
vláda předchozí. Na tuto kampaň byly usnesením č.549 ze dne 31.května 1999 vyčleněny
prostředky ve výši do 10 milionů Kč. Dne 30.května 1999 byla oficiálně vyhlášena
kritéria veřejné obchodní soutěže na výběr agentury pro realizaci kampaně, která
měla zahrnovat jak působení v oblasti sdělovacích prostředků, tak i využití reklamních
prostředků a proškolení zainteresovaných učitelů o otázkách multikulturního přístupu.
První a druhá sféra se stávají poprvé cílem soustavného úsilí, jehož zadavatelem je
státní správa. Ve třetí má kampaň navázat na obdobný projekt uskutečněný
z prostředků Evropské unie (PHARE 97), tj. proškolení skupin učitelů jako „multiplikátorů“,
kteří mohou při výkonu své funkce pozitivně ovlivnit velký počet mladých lidí.
8.13. Smlouva mezi zadavatelem (Úřad vlády) a realizátorem kampaně (Previa, s.r.o.) byla
podepsána dne 10.listopadu 1999., v listopadu probíhaly i přípravné práce. Vzhledem ke
společenskému významu a politické citlivosti tématu i vzhledem k tomu, že kampaň
představuje v mnoha ohledech průlom do dosavadní praxe, jmenoval ředitel odboru pro
lidská práva Úřadu vlády koordinační skupinu, která bude zajišťuje úzkou spolupráci
mezi zadavatelem (Úřadem vlády) a agenturou zajišťující realizaci kampaně.
8.14. Kampaň s názvem Projekt tolerance byla zahájena dne 2.prosince 1999 a potrvá
do 30.června 2000. Na činnost v oblasti mediální navázaly v lednu 2000 (po provedení
průzkumu veřejného mínění) prostředky reklamní a od března do května i školení učitelů
(deset dvoudenních seminářů v deseti oblastech) a působení týmu vyškolených studentů-
dobrovolníků („multikulturní jízda“) v různých místech státu.
8.15. Je třeba uvést některé ze základních ideových rysů dílem právě se rozbíhajícího,
dílem připravovaného projektu:
a) Na prvním místě je jeho postoj ke klíčovému problému postoje majoritní společnosti
k Romům. Projekt kampaně vychází z evidentní skutečnosti, že právě vztah k Romům
je u české veřejnosti vůbec nejproblematičtější, ale současně cíleně usiluje o to, aby
nebyl veřejností vnímán monotematicky, jako projekt nápravy vztahu Čechů
k Romům. Tento vztah v něm bude mít velmi významné místo, ale bude vyvažován
jinými tématy, neboť projekt zahrnuje také problematiku jiných menšin, cizinců a
uprchlíků dnes přítomných v České republice, právě tak jako historickou multikulturalitu
českých zemí. Významnou součástí je i jeho přesah mimo konkrétní situaci České
republiky, důraz na obecnější dimenzi všech problémů v interetnických vztazích, na
širší kulturní kontext předsudků a zejména na zkušenosti učiněné v posledním půlstoletí
jak v západní Evropě, tak v USA. V logice tohoto působení je totiž to, že navození
či upevnění principiálního odporu k předsudkům může (z dlouhodobé perspektivy)
navodit neudržitelnost předsudků také ve vztahu k Romům.
b) Kampaň nemůže být zaměřena pouze proti tomu, co se v České republice dosud pod
pojmem rasizmus obvykle rozumí, tj. proti otevřené rasistické nenávisti. Tato úzká
definice v současné době omezuje výklad slova „rasizmus“ na projevy neofašistů,
skinheadů a podobných politicky motivovaných skupin. Do této skupiny však patří jen
velmi malá část populace a navíc tyto extrémní názory bývají rovněž poměrně obtížně
ovlivnitelné. Časté jsou ale projevy rasizmu „všedního dne“, které příslušníci majoritní
společnosti ani neregistrují, ale Romové (i cizinci) se s nimi setkávají stále a vnímají
je velmi úkorně. Tyto projevy nejsou podmíněny rasistickou nenávistí, ale prostou neznalostí
či neochotou znát zvyky těch druhých, předsudky tradovanými z generace na
generaci nebo prostým podceňováním. V ještě větší míře to platí o rasové diskriminaci,
jíž se často projevují i osoby, které se samy za rasisty vůbec nepovažují, ale podceňování
druhých je samozřejmou součástí jejich jednání.
c). Kampaň nemůže být pouhou kritikou rasizmu, ale musí nést i pozitivní poselství.
Objektivně existující problémy přitom nelze zastírat nebo bagatelizovat, ale bude třeba
ukazovat cesty k jejich překonání. Ve sdělovacích prostředcích bude kampaň poukazovat
na dobré příklady soužití, které zůstávají veřejnosti utajeny, protože jsou méně
atraktivní než konflikty.
8.16. Pocit bezpečí Romů je dosud narušován i nerozhodností české společnosti při
uctění památky Romů, kteří zahynuli v koncentračních táborech a neochotou české
společnosti přiznat alespoň část viny, že tomu nedokázala zabránit. V roce 1999 se v
české společnosti i v Evropě a USA diskutovalo také o možnostech odstranit velkovýkrmnu
vepřů z místa, kde v letech 1942-3 stál tábor nucené koncentrace Romů v Letech
u Písku, a dokončit pietní úpravu tohoto místa jakož i místa obdobného tábora v Hodoníně
u Kunštátu na Moravě. Rovněž vláda se vyjádřila, že si je „vědoma dluhu, který má
česká společnost vůči českým a moravským Romům, kteří byli zločinnou nacistickou
mašinérií téměř vyhlazeni, i toho, že této genocidě napomáhali kolaboranti z protektorátních
orgánů". I když vláda prohlásila, že „učiní vše, aby dnešní i další generace poznaly
příčiny i souvislosti nacistické genocidy Romů", a že „bude usilovat o pietní úpravu
míst bývalých cikánských táborů", odmítla návrh na vybudování nové velkovýkrmny v
okolí ze státního rozpočtu, vzhledem k výši předpokládaných nákladů (500 mil. Kč); v
návaznosti na to se měla hradit pietní úprava obou míst z finanční sbírky, pořádané mezi
obyvatelstvem. S výstavbou nových památníků se nepočítalo. Diskuse znovu oživila
bílé místo českých dějin, neznámý - romský - holocaust.
9. VÝZKUM SOUŽITÍ RŮZNÝCH ETNIK
9.1. Poznatků o soužití romské komunity s ostatními obyvateli republiky je stále málo.
Dosud realizované výzkumy měly převážně deskriptivní zadání: popsat konkrétní sku-
tečnosti ve vymezené lokalitě a v určité době. Někdy nad rámec zadání výsledky výzkumu
doplňovala doporučení, jak řešit situaci v příslušném místě. Skutečný výzkum,
který by popsal strukturu romské komunity, vzorce chování jednotlivých skupin, co vadí
Romům na Češích a co vadí Čechům na Romech, navrhl metody dosažení bezproblémového
soužití s jednotlivými skupinami Romů apod., dosud uskutečněn nebyl. Je přitom
známo, že v některých místech je i přes vysokou koncentraci Romů jejich soužití s
většinovým obyvatelstvem dobré, jinde jsou konflikty přesto, že Romů je v daném místě
zlomek procenta.
9.2. Jen velmi málo relevantních informací existuje také o aktuální situaci romského
obyvatelstva České republiky. Obavy ze zneužití osobních údajů či spíše obavy z obav
Romů z takového možného zneužití údajů i zpochybňování mravního aspektu odborných
odhadů v posledních deseti letech realizaci odborných výzkumů téměř znemožnily.
Informace o romské komunitě jsou často založeny na neodborných dohadech, často
pocházejí z neověřitelných zdrojů a od nestátních subjektů. Výzkum a následná podpůrná
opatření k celkovému pozvednutí romské komunity nicméně vyžadují reprezentativní
údaje o demografické a sociálně-ekonomické (resp. rodinné, sociální, příjmové, vzdělanostní
atp.) situaci Romů.
9.3. Dosavadní studie (většinou malých vzorků) poukazují na to, že uvnitř romské menšiny
se selektivně vyskytují procesy společenské integrace, je zaznamenáván
individuální a skupinový sociální vzestup Romů a současně (u jiných skupin) sociální
propad a společenská dezintegrace. Jednotliví Romové i celé skupiny se dobrovolně
asimilují, malý zlomek integrovaných Romů se však hlásí k romství. K němu se začínají
hlásit dokonce i někteří (opět nepočetní) dlouhodobě úspěšně asimilovaní Romové. Pokračuje
rozpad rodové struktury většiny romských rodů, ale zároveň se některé rody
ještě více izolují a zpřísňují své nepsané zákony. K tomu, aby vláda mohla účinně podpořit
pozitivní integraci a vytvořit efektivní nabídku prointegračních opatření, je třeba
jednotlivé důvody definovat a analyzovat.
9.4. Úlohu výzkumu při řešení složitých situací dokládá například depistáž Nadace Vize
97 o Matiční ulici v Ústí nad Labem. Studie potvrzuje, že prvotní příčiny vzniku podobných
konfliktních situací mají v zásadě sociální povahu, zatímco etnickou dimenzi získává
problém až po svém vzniku. Odborníci zde opět jednou vyjádřili znepokojení nad postupným
soustřeďováním velké části romských obyvatel do relativně uzavřených oblastí
v okrajových částech měst. Tato soustředění přinášejí široké spektrum velmi nepříznivých
důsledků a způsobují sociální propad a zaostávání jejich obyvatel. Cesty
k omezení vzniku takových soustředění jsou ve včasném zjištění, že taková situace
vzniká, ve snaze omezit její rozšíření a v intenzivní sociální práci s lidmi, kteří se v této
situaci ocitli. Tato zjištění, aplikovatelná i jinde, jsou výsledkem relativně levného výzkumu.
10. OBČANSKÉ PORADNY
10.1. Občanské poradny, spontánně vznikající na více místech, jsou otevřeny všem,
kteří se dostali do obtížné životní situace a nedokážou ji řešit vlastními silami. Úloha poraden
je zvláště významná pro zranitelné skupiny obyvatelstva. Do těchto kategorií patří
i velká část romské komunity. Základní ideová náplň občanských poraden vychází z více
než sedmdesátileté tradice poradenské práce ve Velké Británii. Cílem těchto služeb v
České republice je poskytovat klientům bezplatně základní informace o možnostech nápravy
jejich stávající špatné situace. Poradenství se tak zaměřuje na nabídku alternativ
s důrazem na samostatné rozhodnutí klienta. Usiluje o to, aby občané netrpěli neznalostí
svých práv a povinností, neznalostí dostupných služeb nebo neschopností účinně
vyjádřit své potřeby. Cílovou skupinu tvoří občané v obtížné životní situaci, kterou nejsou
schopni řešit vlastními silami. Poradny nabízejí vysoce profesionální pomoc, dle
odhadů se přímo v poradnách vyřeší až 80 procent případů, s nimiž se na ně jejich klienti
obracejí. Tyto poradny účinně rozšiřují služby poskytované státem a obcemi.
10.2. V únoru roku 1998 schválila vláda věcný záměr návrhu zákona o sociální pomoci,
který počítá s občanským poradenstvím jako s jednou ze služeb sociální intervence. Návrh
zákona v současné době rozpracovává ministerstvo práce a sociálních věcí. Základní
ideová náplň občanských poraden vychází z více než sedmdesátileté tradice poradenské
práce ve Velké Británii.
10.3. V současné době sdružuje většinu občanských poraden Asociace občanských poraden
(dále jen „AOP“). Občanské poradny jsou v Brně, Děčíně, Havířově, v Praze 4 na
Jižním městě, Jihlavě, Písku, Praze 1 a v Plzni.
10.4. Poradny sdružené v AOP jsou vázány používat jednotnou metodiku: Asociace pro
své členy pořádá pravidelné semináře a školení, která vycházejí z potřeb tlumočených
poradnami. Zpětná vazba mezi AOP a poradnami dává záruku kvalitní a pružné spolupráce
jak v asociaci, tak i ve vztahu ke klientům a dalším poskytovatelům sociálních služeb.
Členské organizace AOP jsou navíc povinny dodržovat zásady stanovené Chartou
a Minimálními standardy občanských poraden.
10.5. Občanské poradny již dnes představují nepostradatelnou součást služeb sociální
intervence. Dle výroční zprávy AOP, která statisticky vyhodnocuje záznamové archy
všech konzultací, se počet klientů v roce 1998 oproti roku předešlému zvýšil na desetinásobek,
téměř stejný nárůst lze zaznamenat i za rok 1999. Nabídka služeb poskytovaných
občanskými poradnami se tak sešla se zřetelnou poptávkou místních komunit a
potvrdila předpokládaný zájem veřejnosti o služby všeobecného poradenství. Demografická
struktura klientů je stabilní, podle odhadů v letech 1997, 1998 i 1999 navštěvovaly
poradny častěji ženy než muži, průměrný věk klientů se pohybuje kolem 40 let, 96 procent
klientů jsou čeští občané.
10.6. Členské organizace AOP spolupracují s Českou advokátní komorou. Finančně je
podporuje zejména British Know How Fund, ministerstvo práce a sociálních věcí, SWIF
(v rámci Národně vzdělávacího fondu), a nadace ROS. Návrh zákona o sociální pomoci
předpokládá, že stát bude finančně podporovat občanské poradny akreditované ministerstvem
práce a sociálních věcí pro poskytování těchto služeb.
10.7. Zkušenosti poraden, především pak v lokalitách s vyšší koncentrací etnických
menšin, ukazují, že právě tyto menšiny se potýkají se specifickými problémy, např. s
diskriminací ve školství, zaměstnání. Ačkoli AOP etnickou identitu svých klientů nezjišťuje,
pracovníci některých poraden (např. v Havířově) uvádějí vysoké odhady podílu
romských klientů. K některým poradnám si klienti najdou cestu sami (zvláště pokud poradna
sdílí společný objekt s jinými poskytovateli služeb), jiné poradny budou v tomto
směru muset klienty aktivněji vyhledávat, resp. větší mírou informovat o službách, které
nabízejí.
11. NESTÁTNÍ NEZISKOVÉ ORGANIZACE
11.1. V současné době registruje ministerstvo vnitra více než 120 romských občanských
sdružení a mnoho dalších občanských sdružení má ve své činnosti proromské aktivity.
Pro Romy vykonávají nad rámec náplně své práce mnoho užitečného i jednotlivé státní
organizace i místní samosprávy. S finanční podporou činnosti těchto sdružení a organizací
je mnoho problémů. Jednotlivá ministerstva vypisují grantové soutěže
s nejednotnými daty uzávěrek a s velmi odlišnými kritérii. Grantové soutěže se často
obsahově překrývají. Tak se stává, že jeden projekt je třeba zčásti podpořen dvakrát,
jiný vůbec, přestože by si podporu rovněž zasloužil. Za chybu lze rovněž považovat to,
že kontrola uskutečnění projektu se často omezuje na vyhodnocení již ukončeného
projektu.
11.2. Účast co nejširší občanské společnosti na integraci romské komunity do společnosti
České republiky je zárukou úspěšnosti celého programu. Občanská sdružení
v mnoha případech mají své vlastní programy, napomáhající integraci romské menšiny.
Podobné programy mají i ostatní nestátní neziskové organizace a obce. Je třeba, aby
všechny tyto nevládní subjekty byly informovány o vládní "zakázce" a mohly nabídnout
své služby. Nestátní neziskové organizace často nejlépe znají místní a regionální situaci
a dovedou nejlépe využít místních zdrojů.
Petr Uhl, 1.března 2000

  Usnesení 599/2000 - dokument ke stažení (584 kb)

Hlavní stránka » Dokumenty » Zákony, usnesení, vyhlášky » Usnesení vlády č. 599 ze dne 14. června 2000 (zpět na začátek)

Copyright © 2003 Terénní sociální práce; Design © 2003 Martin Argaláš; použit publikační systém Toolkit od Econnectu