Logo TSP Terénní sociální práce www.tspweb.cz
Hlavní stránka - Úvod, Aktuality Více o TSP - Kauzy, Teorie, Články, ... Dokumenty - Zákony, Vyhlášky, Programové dokumenty, ... Odkazy Kontakty Vstup pro registrované
Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Daniel Hůle: Zavřít dealery nestačí (rozhovor)

Vyhledávání:


Daniel Hůle: Zavřít dealery nestačí (rozhovor)

6.3.2003
Lenka Vochocová


  Původní text na stránce infoservisu

V komunitě tvořené asi devíti sty lidmi, vymezené přibližně smíchovskými ulicemi Plzeňskou a Holečkovou, pracuje skupina dobrovolníků, kteří se snaží nabídnout dětem a mladým lidem alternativní náplň volného času. Daniel Hůle je jedním z nich. Začínali před šesti lety v centru, kde fungovaly jednou týdně pěvecké nebo výtvarné kroužky, a rozhodli se přijít s něčím intenzivnějším. Měli otevřeno celé odpoledne, od jedné do šesti, nabízeli volnější program. Vytvořili kolem sebe skupinu malých dětí a s těmi, kteří do centra docházeli pravidelně, jezdí na společné víkendy, v létě na tábory. Pracují s jednou generací, která postupně stárne. Vloni byli na táboře průměrně osmnáctiletí lidé.

S touhle věkovou skupinou asi není zrovna jednoduchá práce…

Jezdí s námi i pár mladších dětí, ale hlavní skupinu těch patnácti, dvaceti, kteří jsou s námi od začátku, tvoří lidi od 16 do 21 let. To s sebou nese strašné problémy. V tomhle věkovém rozmezí nemáme ani jednu holku, která by někdy nebyla na heroinu. A ve skupině kluků mezi 13-17 lety, se kterými pracuji, má minimálně 70 procent zkušenosti s homosexuální prostitucí. Jsou mezi námi děti, které by v obchodě neukradly ani Tatranku, ale zároveň i ty, které strávily třeba šest měsíců ve vazbě.

Jak vypadají vaše setkání?

Vídáme se nárazově. Jinak to moc nejde. Tři ze čtyř holek z klíčové skupiny nám otěhotněly...ty děti hrozně stárnou. Takže chodíme na koncerty nebo na kulečník, do kina, když dávají třeba Kusturicu...a pak jsou víkendy, ty jsou pro nás během roku zásadní. V zimě občas jezdíme na hory.

O víkendech máte nějaký pevný program?

Samozřejmě ne...nebo vlastně to je předepsaný program, protože to tak je vždycky (smích). Přijedeme večer, to se opečou buřty, pak se jde spát třeba ve čtyři nebo v pět ráno, vstane se ve dvanáct. Během dnes se dojde pro dřevo a vyrazí se do hospody. A to je jediná motivace, jak je dostat na výlet. Vezmu to vždycky oklikou, takže ujdeme třeba deset patnáct kilometrů, ale cílem musí být hospoda. Dřív jsme připravovali program, hry v lese, ale zůstaly nám jenom noční bojovky. To je pro ně největší dobrodružství, protože se strašně bojí. S takhle starými dětmi už se program prostě dělat nedá. Kdyby mi v devatenácti někdo přikazoval, že se mám řídit programem, taky ho pošlu do háje, to je úplně normální.

Říkal jsi, že lidi, se kterými pracuješ, mají problémy s drogami, s prostitucí…zkoušel jsi to nějak řešit?

Před rokem jsme tu měli skupinku dealerů, kteří dětem prodávali drogy běžně na ulici. Udal jsem je na policii a snažil jsem se s ní domluvit nějaký postup. Oni to pořád chtěli stavět na tom, že pozavírají děti a dostanou z nich výpovědi. Upozorňoval jsem je, že výpovědi možná získají, ale že u soudu děti všechno popřou, protože se dealerů bojí. Nabízel jsem, že policii zavolám, až uvidíme, že dealeři zavážejí drogy, protože jsme je mohli pozorovat z jednoho blízkého bytu. Sice bychom je přistihli s menším množstvím drogy, ale aspoň by se to povedlo. Policajti to udělali po svém, nechápu, jak je možné, že to tak dopadlo, ale nakonec jsem já byl jediný, kdo svědčil u soudu.

Takže dealeři zůstali na svobodě…

Je to pořád dokola. Myslím si, že stejně není řešení pozavírat dealery, děti si vždycky svůj zdroj najdou. Stejné to je s penězi. Romové, které znám, nerozlišují mezi důležitými a míň podstatnými potřebami. Prostě jim v hlavě naskočí červená barva jako signál, že tahle věc je maximálně důležitá, ať už jde o peníze na pohřeb pro babičku, nebo na diskotéku. Takže jdou, půjčí si a uzavírají se do systému permanentního zadlužení. Zavřít lichváře podle mě není nejspolehlivější cesta, objeví se nový a potřeba půjčovat si zůstává. Člověk musí uhasit tu potřebu, jinak to nemá smysl.

Uhasit potřebu, ale jak?

Naučit lidi hospodařit. Na táboře jsme se snažili dětem osvětlit fungování ekonomických principů hrou s fiktivními bankami. Jedna byla výhodná, s padesátiprocentní šancí zdvojnásobit vklad. Stejně pravděpodobný byl ale i krach. Druhá banka byla spolehlivá, ale nezúročovaly se tam vklady. Během čtrnácti dnů děti pochopily, že padesátiprocentní možnost krachu je zbytečný risk, a dávali své peníze do spolehlivé banky. A to je myslím cesta, učit Romy racionálnímu uvažování v souvislosti s penězi, aby pochopili, že když chce někdo stoprocentní úrok, je to naprosto nehorázné.

Pracujete jenom s romskými dětmi?

Ano. Byli jsme samozřejmě otevření všem, ale nefungovalo to. Nejdřív se zdálo, že je všechno v pohodě, ale na táborech jsme nemohli zabránit šikaně…prostě se nám to nepodařilo skloubit.

Jak myslíš, že tě děti, nebo spíš mladí lidé, se kterými pracuješ, berou?

Mezi námi je to hlavně kamarádské. Mám autoritu z pozice fyzické převahy, to funguje. Ale děti nesmí mít pocit, že jim vážně nadávám, musí to zůstat v rovině legrace. Za těch šest let jsme se postupně skamarádili a tábory jsou pro mě nejzábavnější část prázdnin. Samozřejmě lidi na drogách dokážou být šílení, mívají záchvaty. Na naše tábory jezdí vyabstinovat, první týden je jim hrozně, nespí, ale pak se z toho dostanou a hrají fotbal, sportují, normálně se zapojí. Jenže po návratu jim to vydrží tak týden…

Nedaří se to udržet?

Jednou se nám to podařilo s dívkou, která chodila s klukem, co drogy nebral. Takže jsme na ni působili z obou stran. Ale gravitace party je šílená a pokud kolem sebe někdo má další lidi, kteří jedou v drogách, je strašně těžké ho z toho dostat.

Co s tím?

Snažit se dětem nabídnout jinou perspektivu...jeden náš kluk fetoval, v patnácti se dostal do vazby, hrozila mu trestní sazba dva až deset let za zprostředkování drog lidem pod patnáct let. Bylo mu patnáct a byl v partě s čtrnáctiletými, složili se a někdo šel drogu koupit, samozřejmě se střídali. Ta sazba za tohle je z mého hlediska absurdní. S kurátorkou jsme požádali o uvalení ústavní výchovy na tohohle kluka. V ústavu se dostal do jiného světa, je úplně vytržený ze svého prostředí. Chodí do školy a ze školy hned do ústavu, ale má vycházky, pouštějí ho s námi na výlety, do kina, na koncerty. Myslím, že v jeho případě byl ústav nejlepší řešení. A říkám to s tím, že je jedním ze tří mých nejoblíbenějších dětí ve skupině, i když je možná divné to takhle rozlišovat.

Řekni něco o vás vedoucích…

Na tábory jezdíme jako parta dlouholetých kamarádů, většinou nás bývá dvanáct vedoucích na dvacet dětí. Ve skupině je asi nejvíc lidí z romistiky, já studuji demografii a sociologii. Se studenty romistiky máme trochu spory ohledně pojmů asimilace a integrace, oni jsou na slovo asimilace samozřejmě hákliví, říkají, že ty lidi znásilňujeme, když je nutíme přizpůsobit se většině, když jim vnucujeme své vzdělání. Jenže já si myslím a zkušenost mi to potvrzuje, že vzdělání nejde proti tradici.Všichni kluci, kteří chodí na učňák, umí perfektně cikánsky, věnují se tradiční hudbě, zpívají, jsou nositeli tradičních hodnot. Ti, kteří tenhle přístup kritizují, nepřicházejí s žádnou alternativou.

Dá se popsat, jak vypadá běžný den vašich dětí?

No to je nádherný (smích)! Nedávno jsem k nim přišel po delší době, někdy ve dvanáct, v jedné rodině jsem seděl asi do čtvrt na čtyři a celou dobu jsme si jenom povídali. Pak jsem se přesunul do jiné rodiny a najednou bylo sedm večer. Čas tam letí strašně rychle, mám pocit, že žijí úplně jiným životem. A děti, se kterými se vídám, se permanentně nudí. Aspoň o tom mluví. Je hrozně těžké zaměstnat je na celý den. Oni moc nespí a i kdybych se jim věnoval tři hodiny denně, pořád tu bude dalších osm, které nezaplním. Ale jsou aktivní, fungujeme vlastně jako komunita. V jednu ráno ke mně třeba přijde kluk s někým, že jdou na párty, protože pracuji dlouho do noci a on vidí, že se mi svítí v okně. Takže občas už dělám, že nejsem doma, protože se to nedá (smích).

Lenka Vochocová
autorka pracuje na romských projektech Člověka v tísni



  Původní text na stránce infoservisu

Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Daniel Hůle: Zavřít dealery nestačí (rozhovor) (zpět na začátek)

Copyright © 2003 Terénní sociální práce; Design © 2003 Martin Argaláš; použit publikační systém Toolkit od Econnectu