Logo TSP Terénní sociální práce www.tspweb.cz
Hlavní stránka - Úvod, Aktuality Více o TSP - Kauzy, Teorie, Články, ... Dokumenty - Zákony, Vyhlášky, Programové dokumenty, ... Odkazy Kontakty Vstup pro registrované
Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Jednou nohou na ulici

Vyhledávání:


Jednou nohou na ulici

22.4.2003
Jaroslav Valůch


  Původní text na stránce Infoservisu

Jednou nohou na ulici

V Rožnově pod Radhoštěm nenajdete žádné ghetto. Od jisté doby tu nenajdete ani dům s „problémovými“ nájemníky. Na ulici nepotkáte jediného bezdomovce. Kam se tedy podělo několik desítek obyvatel Rožnova, kteří se během dvou let ocitli na ulici?

Dům hrůzy – konečná

Postup rožnovské radnice je vůči neplatičům nájemného jasný - stěhování dlužících rodin a lidí s nálepkou „nepřizpůsobiví“ do menších a horších bytů. Ještě před rokem byl konečnou dům č. 1059, obecně známější jako „Dům hrůzy“. Během několika let tu město soustředilo několik desítek rodin, které měly dluh na nájemném. Úroveň bydlení v domě nebyla nikdy vysoká, po koncentraci neplatičů dál klesala. Přišel čas na rekonstrukci. Převážná část obyvatel domu se musela vystěhovat, vrátit se mohl jen málokdo. Během zhruba dvou let tak přišlo o bydlení asi 150 lidí, z toho třetina dětí.

Nejbližší azylový dům pro muže je ve Vsetíně a doslova praská ve švech. Ten ve Frenštátě pod Radhoštěm přijímá jen místní. Azylové domy pro matky s dětmi ve Vsetíně a Valašském Meziříčí jsou přeplněné. Právě v tom meziříčském našli před rokem někteří rožnované dočasný domov, ovšem za cenu rozdělení rodin. Azylové domy pro kompletní rodiny totiž neexistují. Ubytovny v blízkém okolí už dnes otevřeně přiznávají, že lidi vystěhované pro dluhy nepřijmou. Před rokem někteří rožnovští „bezdomovci“ místo k bydlení v těchto zařízeních našli. Za nevelké pokojíky bez sociálního zařízení tu platí až osmitisícové nájemné. Další část vystěhovalců odešla za příbuznými do Přerova, Ústí nad Labem a do osad na východní Slovensko.

Křenkovi Dáša Křenková je matka tří dětí. Po vystěhování z Rožnova zamířila nejprve za rodinou do Ostravy, pak se na chvíli usadila v Ústí, nakonec se kvůli manželovi vrátila a nějaký čas bydlela v Azylovém domě pro matky s dětmi ve Valašském Meziříčí. Měsíčně platila čtyři tisíce. Po čase odešla na ubytovnu. Tady ale měsíčně platí dvojnásobek. Proč se přestěhovala? „Já jsem sice byla na azyláku spokojená, jenže manžel musel žít na ulici. Klukům chyběl, navíc byl špinavý a neměl šanci se někde ubytovat,“ hodnotí svou situaci paní Dáša.

Do Rožnova by se všichni rádi vrátili, ale nemají kam. „Nechceme bydlet v Ostravě ani jinde, máme to tady rádi, v Rožnově jsme se narodili,“ shodují se Křenkovi. Od svých 16 let bydlela paní Dáša různě u příbuzných, nakonec pak u paní Balážové v Domě hrůzy. „Tady jsem byla spokojená, byt nám stačil, jenže za nějakou dobu paní Balážová zemřela. Podala jsem si žádost na město, jestli by mi mohli byt po ní přidělit. Vedoucí bytového oddělení mi to přislíbila, pokud zaplatím dluh, který zůstal po paní Balážové. Peníze jsem sehnala, zaplatila a do tří dnů mi přišlo rozhodnutí o vystěhování. Odešli jsme.“

Namažte si panty, rušíte slušné lidi

Mirgovi Drahomíra a František Mirgovi bydlí ve dvoupokojovém bytě. Dostali ho jako náhradu za byt, který musel být rekonstruován kvůli unikajícímu plynu. V době, kdy se dozvěděli, že byt budou muset opustit, přestali platit nájem. Dostali nabídku – odejít do Domu hrůzy. Paní Drahomíra to ale odmítla. „Říkala jsem jim, že je nesmysl, aby nás Romy všechny sestěhovali do jednoho domu. Vím, že z toho můžou být jen problémy, já sama jsem tam bydlet opravdu nechtěla. Potom mi nabídli dar v hodnotě do deseti tisíc korun, pokud tam půjdu. Odmítla jsem. Hodně lidí si ale tímto způsobem pořídilo ledničku nebo třeba letiště. Teď už tam ale stejně nebydlí.“

Po několika jednáních dostala paní Drahomíra náhradou byt, ve kterém žije teď. Nájem platí, ale kvůli dlužné částce z předchozího bytu se musí vystěhovat. Dluh totiž zaplatila až dva dny po soudním rozhodnutí. Nezaplatila navíc penále, které se k dluhu váže. Bytová komise jí dala šanci neskončit na ulici, byť mizivou. Mohla by odkoupit byt do osobního vlastnictví. Nejedná se vysokou částku, pro Mirgovy to ovšem znamená problém.

Paní Drahomíra shrnuje situaci: „Kde tolik peněz vzít? Půjčku nedostaneme, nic nemáme a nemá se za nás kdo zaručit. Ještě nám chybí něco přes šedesát tisíc. Čas máme do srpna, jinak jdeme na ulici.“

Život Mirgovým znepříjemňují i někteří sousedé. Před časem našla paní Drahomíra ve schránce dopis: „Namažte si panty u dveří, jinak budeme muset použít paragraf v souvislosti občanského soužití a vyvozovat z toho pro vás negativní problémy. Svým chováním narušujete klidný chod života slušným lidem.“

Střecha nad hlavou, tak se jmenuje projekt, za nímž stojí bývalý terénní sociální pracovník v Rožnově, nyní terénní pracovník společnosti Člověk v tísni na Jesenicku Michal Kročil. Základem je podpora projektů sociálního bydlení, především však toho v Rožnově. Pokud by se podařilo projekt realizovat, mohla by se značná část rožnovských rodin vrátit zpátky domů.

Projekt počítá s jejich aktivním pracovním zapojením při výstavbě nebo rekonstrukci bytů. Lidé by měli možnost odpracovat si dluh (nebo jeho část) na nájemném. „Je zřejmé, že v nových obydlích dojde ke koncentraci obyvatel a bude třeba jim poskytnout sociální asistenci. S následnou sociální službou se samozřejmě počítá. Chceme městu navrhnout dvě varianty, kde by se projekt dal realizovat,“ říká Michal Kročil.

„Radnice nemá v plánu podpořit tento projekt, protože by byl moc drahý. V současné době se snažíme do lokalit v okolí Rožnova přilákat zájemce, kteří by stavěli rodinné domy. Navíc do rázu zdejší krajiny se spíš hodí menší domky, než bytové stavby. Na sociálně slabé občany přijde řada až ve chvíli, kdy se současní obyvatelé bytů ve městě přestěhují do případných nových domků,“ naznačuje plány radnice starosta Václav Mikušek.

K postupu radnice, kterému nelze po právní stránce nic vytknout, Michal Kročil dodává: „Celá řada problémů se dala včas řešit. Městský úřad například nevyužil možnosti stanovit tzv. zvláštního příjemce, což by zamezilo narůstání dluhů. K sociální práci, kterou v lokalitě zahájila společnost Člověk v tísni, se radnice stavěla s despektem. Především ale chyběla vůle ze strany vedení města, které cílevědomě uskutečňovalo strategii, která by se dala označit slovy „vyčistit naše městečko od problémových občanů“. Je třeba uznat, že se jim to povedlo - problémy Rožnova teď řeší ve Valašském Meziříčí, v Ostravě a jinde. S mnohými z vystěhovaných jsem v kontaktu a vím, že svou situaci chápou jako přechodnou, chtějí se do Rožnova vrátit a chtějí k tomu nějak aktivně přispět. Vždyť se tu většina z nich narodila, mají tu své příbuzné, své kořeny. Byl bych rád, kdyby tito lidé dostali šanci začít znovu a projekt Střecha nad hlavou jim k tomu pomohl.“

Jaroslav Valůch
autor je spolupracovníkem Člověka v tísni.

  Původní text na stránce Infoservisu

Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Jednou nohou na ulici (zpět na začátek)

Copyright © 2003 Terénní sociální práce; Design © 2003 Martin Argaláš; použit publikační systém Toolkit od Econnectu