Logo TSP Terénní sociální práce www.tspweb.cz
Hlavní stránka - Úvod, Aktuality Více o TSP - Kauzy, Teorie, Články, ... Dokumenty - Zákony, Vyhlášky, Programové dokumenty, ... Odkazy Kontakty Vstup pro registrované
Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Kristián Drapák: Jsem jenom průvodce lidí v komunitě

Vyhledávání:


Kristián Drapák: Jsem jenom průvodce lidí v komunitě

6.5.2003
Lenka Vochocová


  Původní text na stránce Infoservisu

Kristián Drapák: Jsem jenom průvodce lidí v komunitě

Od února funguje v Mostě-Obrnicích komunitní centrum Sluníčko. Jeho smyslem je zkvalitnit život v lokalitě ohrožené sociálním vyloučením, dát lidem zázemí pro řešení složitých životních situací a věnovat dětem předškolního i školního věku speciální péči, která by jim měla pomoct nejen při výuce ve škole. Vedoucím komunitního centra je Kristián Drapák, který se terénní sociální práci věnuje od roku 1999.

Jakým způsobem se děti mohou zapojit do komunitního centra?

Děti mají na začátku týden na to, aby se rozkoukaly. Rodiče za ně po tu dobu neplatí žádný příspěvek, děti se adaptují, zjišťují, jestli se jim u nás bude líbit. Stálí klienti pak platí dvacet korun týdně, což samozřejmě náklady nepokryje, ale máme aspoň nějaké peníze na čaj, papír a nejrůznější pracovní materiál. Centrum má metodické vedení, není to tak, že sem někdo hodí děcko a tady se s ním nic neděje. Naopak, s dětmi tu pracujeme.

Jak taková práce vypadá?

Děti se učí hygienickým návykům, osvojují si pravidla slušného chování, stolování, rozvíjejí své výtvarné a motorické dovednosti. Centrum je otevřené od osmi ráno do čtyř odpoledne, dopoledne tu jsou předškolní děti, kolem poledne se vystřídají se školáky. S dětmi pracují dvě asistentky, které volí pedagogický přístup, jde o systematickou práci, ale netlačíme děti do ničeho, co pro ně není přirozené. Ta práce je obohacující pro obě strany, nejen pro děti, naše asistentky se taky pořád zdokonalují a učí. Seznamují děti s přístupem, se kterým se setkají ve škole, učí je říkat „paní učitelko“ místo „teto“, mýt si ruce, neskákat druhému do řeči.

Jak se na práci komunitního centra dívají rodiče místních dětí?

Pracuju s rodiči na tom, aby si uvědomili, jak je pro jejich děti vzdělání důležité. Další tlak pak vyvíjí na rodiče samy děti. Stává se, že i klienti, kteří si nejdřív mysleli, že centrum nemá žádný smysl, teď vidí na svých dětech změny, vidí, že se jim zlepšuje prospěch, dokáží se doma samy zabavit třeba tím, že si kreslí, což nikdy předtím nedělaly...a rodičům to dojde. Věří nám, protože jsme Romové. Romští rodiče nemají velkou důvěru v instituce vedené majoritou, protože mají bohužel obecnou zkušenost, že jejich děti stejně nakonec skončí ve zvláštní škole. K tomu se navíc přidává spousta obav z většinové společnosti.

Chodí do centra i děti z majority?

Ze začátku to vypadalo, že sem budou chodit všechny děti z lokality, některé z nich tu už byly, zatím to okoukávají, nevím, uvidíme. Možná tu určitou roli hrají i stereotypy, lidi mají zřejmě strach dát svoje děti do centra s romskými dětmi, je to trochu patrné z rozhovorů, které s klienty vedu...zatím váhají...ale uvidíme. Naše dveře jsou otevřené každému. Důležité je uvědomit si, že děti mezi sebou nerozlišují, je jim jedno, kdo z nich je Rom nebo příslušník majority, asi si to ani neuvědomují. Rozlišují jen jejich rodiče.

Centrum ale není otevřené jen dětem...

Centrum je pro místní Romy důležité, vědí, že to je jejich prostor, místo, kam můžou přijít, svěřit nám své děti, postěžovat si na problémy. Vědí, že je vyslechneme a dáme jim třeba i radu. A i kdyby ne, už to, že se mohou svěřit, je pro ně úleva. Nejdůležitější je komunikovat, neodmítat člověka, který si přišel postěžovat, neobviňovat ho, neuzavírat problém unáhleně, nevynášet rychlé soudy. Místo toho se vždycky snažím navést člověka k nějakému smysluplnému řešení.

Proč ses rozhodl otevřít komunitní centrum?

Od roku 1999 se věnuju terénní sociální práci, docházím za klienty, zjišťuju, s čím potřebují poradit. Centrum je pro mě něco nového, je to obohacení, osvěžení, změna v tom kolotoči zdlouhavého řešení problémů. Zdá se mi, že tady jsou na dětech výsledky vidět hned. Třeba dítě, které sotva mluvilo, když sem přišlo poprvé, už přednáší říkanky, ze školy přineslo jedničky, které v životě nemělo. A hlavně je na nich vidět zájem. V rodinách často trpí tím, že rodiče ubití každodenností nemají čas ani energii posedět, popovídat si, zeptat se, co se během dne dělo. Centrum dá dětem zázemí.

Myslíš, že je ve tvých silách změnit život lidí v komunitě?

Mám možnost a proto vlastně i povinnost věci měnit, nemůžu za lidi rozhodovat, ale můžu ovlivnit jejich vlastní rozhodnutí. Pracujeme spolu na problémech, snažím se ukazovat jim cestu, dávám jim různé možnosti a seznamuju je s tím, jaké výsledky může jejich konkrétní volba mít. Ale vždycky jim říkám: „Když si vyberete špatně, nikoho neobviňujte, bylo to vaše rozhodnutí.“

Co ti na tvé práci připadá nejtěžší?

Pro mě je důležité umět motivovat lidi, kteří už všechno vzdali. Ale není to jednoduché, je to složitá psychologická práce, musíte jim říkat věci, které je naplní nadějí, pomůžou jim najít pevné body. Ale co můžu nabídnout nezaměstnanému člověku bez vzdělání v regionu s devadesátiprocentní nezaměstnaností Romů? Asi pětina mých klientů žije na pokraji chudoby, půjčují si vzájemně mezi sebou, aby měli z čeho žít. Zbytek je ještě schopný žít ze sociálních dávek, ale mají problémy s dluhy...mými klienty nejsou jen Romové, ale i lidi z majority.

Při práci s lidmi se nespokojím s popisem toho, co je teď, zajímá mě historie, vývoj problému. Nejdůležitější je uvědomit si, že i člověk na okraji společnosti je osobnost, že má své klady stejně jako zápory a že při práci s ním je lepší využít těch silných stránek, snažit se pochválit a tím motivovat. Samozřejmě umím klientovi i vynadat.

Myslíš, že práce v komunitním centru nějak ovlivňuje nebo mění tebe samotného?

Určitě. Dřív jsem se hodně trápil, bral jsem problémy druhých jako svůj osobní problém, teď jsem trochu našel klid. Už vím, že jsem jenom průvodce, že ty problémy nemůžu řešit sám. Objevuju nové způsoby komunikace, nové cesty myšlení. Snažím se neustále zdokonalovat, abych mohl být vzorem pro děti i pro dospělé klienty...myslím vzor jako ukázku toho, že člověk může najít uplatnění. I když vím, že tuhle práci nemůže dělat každý...ale rozhodně to je cesta.

Lenka Vochocová
autorka pracuje na romských projektech Člověka v tísni

  Původní text na stránce Infoservisu

Hlavní stránka » Více o TSP » Články » Kristián Drapák: Jsem jenom průvodce lidí v komunitě (zpět na začátek)

Copyright © 2003 Terénní sociální práce; Design © 2003 Martin Argaláš; použit publikační systém Toolkit od Econnectu